Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. Zní to velmi optimisticky, ale někdy k tomu vysněnému cíli vede velmi strastiplná cesta.

Na zahrádce ještě leží sníh, ale Pavel už je celý nedočkavý a zjišťuje, kde by mohl začít zahradničit. Musím se tomu smát. Dříve ho totiž zahrada vůbec nezajímala a říkal:

„Nechápu, jak se můžeš celý víkend vrtat v záhonech.“ V té době byl ale ještě ženatý s Monikou a trávil víkendy na kole nebo při jiném sportu.

Potkali jsme se náhodou

Jednou na tom kole dojel s celou rodinkou až k nám do hospody. Do vesnice, kde mám chalupu po rodičích. Vrazili jsme do sebe na schodech, zakopla jsem a on mě chytil do náruče ještě včas, abych nespadla. Hrozně se omlouval a upřeně přitom na mě hleděl.

Tím pohledem mě doslova uštkl. Nemohla jsem toho chlapíka celý týden vyhnat z hlavy.

Našel si mě docela sám

Příští víkend u mé chalupy zastavilo auto a z něj vystoupil ten chlapík z hospody. Našel si mě a tím nastala naše radost i trápení současně. Cítili jsme, že k sobě patříme. Přitahovali jsme se jako magnety. Jenže to mělo háček.

Pavel byl ženatý a měl dvě, ještě školou povinné děti. Byl by se dávno rozvedl, protože jeho vztahy se ženou byly dost napjaté. Nechtěl ale dětem rozbít rodinu. A tak náš vztah, i když krásný a plný lásky, byl mnoho let utajený.

Přišla krize

Pavlova manželka brzy zjistila, že někoho má, a začala dělat nám oběma dost velké peklo. Ale rozvádět se nechtěla. A právě v té chvíli se u mě objevila rakovina prsu.

Pavel se chvíli snažil stát při mně, brát mě i bez jednoho prsu jako skutečnou ženu, svou milenku.

Tu situaci nezvládl

Ale bylo to pro něj těžké, nezvládl to. Byli jsme už vlastně jen kamarádi. Přišel, pomohl mi doma, dojel se mnou na nákup. Vypil kávu a odešel. Přitom děti mu už dospívaly, mohl by se rozvést, konečně bychom se dočkali.

Tu situaci jsem nezvládala a Pavlovi řekla, ať už nechodí. Zdálo se, že se mu ulevilo.

Jeho dcera mě dost překvapila

Snažila jsem se na Pavla zapomenout, ale nešlo to. Pořád jsem věděla, že patříme k sobě, ale osud nám prostě nepřál. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Jednoho dne u mě zazvonila mladá žena, Valerie, Pavlova dcera.

Otec prý měl těžkou autonehodu a leží v nemocnici v kómatu. Valerie se o jeho paralelním vztahu se mnou dozvěděla teprve nedávno. A napadlo ji, že moje přítomnost v nemocnici by mu mohla pomoci.

Naše city nezmizely

Když jsem Pavla uviděla v nemocnici, napojeného na všechny ty přístroje, sevřelo se mi srdce. Pořád jsem ho milovala a všechno jsem mu to u té postele, kde jsem proseděla mnoho hodin, dokázala říct. Pavel se nakonec probral.

Dotáhl do konce rozvod a jsme konečně spolu. Po šestnácti letech. Jsme oba v důchodu a nikam nespěcháme. Máme na sebe konečně dost času.

Marcela N. (63), Zlín