Můj život se ocitl v troskách. Zničila jsem sebe a celou mou rodinu. Neposlouchala jsem dobré rady.

ž jsem se zase přistihla, jak bedlivě sleduji svého jezevčíka. Vesele pobíhá s ostatními pejsky po trávníku a já mám najednou pocit závisti. On se dobře baví a já tu stojím jako kůl v plotě. Ani ho nenapadne hrát si se mnou, když má své kamarády.

Já jsem mu dobrá doma, když se nudí a chce si hrát. „No to snad ne!“ Já už zase žárlím. A dokonce na svého psa. To by ze mne paní psychoterapeutka neměla radost. Jenže já si nedokážu pomoc. I když mě to stálo už hodně.

Takový malý sobeček

Kořeny mé chorobné žárlivosti se podle odborníků pravděpodobně nacházejí v dětství. Byla jsem jedináček. To už samo o sobě je diagnóza. I když mě tehdy rodiče dost rozmazlovali, nešlo o to pravé rozmazlování.

Dostala jsem vlastně vždy, co jsem chtěla, jen to hlavní ne. Opravdový zájem rodičů a jejich čas věnovaný jen a jen mně.

Pečovala o mě především babička a já trpěla velkou úzkostí a strachem, že o mě vlastně rodiče nestojí, že mě nemilují, že mě nechtějí, že jim překážím. Chtěla jsem je mít jen pro sebe. Místo drahé panenky dostat darem obyčejnou společnou procházku. Nebyl ale čas.

Potíže s mým okolím

Ten pocit z raného dětství mě pak provázel i ve škole. Když se mnou chtěl někdo kamarádit, vyžadovala jsem od něj maximum. Žárlila jsem na každého dalšího, s kým se moje kamarádka bavila.

Brala jsem za velkou zradu, když o prázdninách odjela na koňský tábor, na který já jet nemohla, protože se koní bojím. Přijela zpátky nadšená a měla kolem sebe hodně nových přátel, milovníků koní. Úplně mě to vykolejilo.

I když o nic nešlo, kamarádky jsme byly dál. Přesto jsem s ní potom asi týden nemluvila.

Kluci jsou podrazáci

Ještě horší to se mnou bylo, když jsem se dostala do věku prvních milostných schůzek. Skoro žádnému klukovi jsem nevěřila, že to se mnou myslí vážně.

A protože se mi to snažili vymluvit, začala jsem si jejich tvrzení „ověřovat“, abych je pak mohla nachytat při lži. Dlouho jsem tak byla naprosto beznadějný případ. Pak jsem ale potkala Dominika a konečně jsem se doopravdy zamilovala.

„Ten bude můj!“ To byla bohužel moje první a velice majetnická myšlenka, která nakonec zničila mě i všechno ostatní. Nepochopila jsem, že žádná lidská bytost se vlastnit nedá.

Musím si ho dobře hlídat

S Dominikem jsme měli krásný vztah, který jsme završili svatbou a dvěma dětmi. Dominik byl hodný otec a pozorný manžel. Měl jen jednu zásadní chybu, viděno mýma očima. Byl příliš společenský, aktivní a měl své koníčky a kamarády.

I když dnes musím uznat, že nic nepodnikal na úkor naší rodiny, vadilo mi to hrozně. Žárlila jsem na to, že se dokáže zcela uvolněně a nevázaně bavit v cizí společnosti mimo naši rodinu. Že má své zájmy a koníčky, kterých se rozhodně nehodlá vzdát.

Bála jsem se, že tam někde potká nějakou jinou a nás opustí. Nebo co horšího, možná už nějakou má ty jeho aktivity jsou jen falešné alibi. Musím ho hlídat.

Kamarádka mě varovala

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Kvůli tomu, že byl Dominik velmi zábavný a také dost pohledný, se kolem něj točilo vždy dost žen. Každou chvíli jsem měla pocit, že s některou flirtuje, že mě podvádí. Za každý úsměv, který věnoval jiné, jsem mu udělala scénu. Kamarádka mě varovala, ať toho nechám, že to nedopadne dobře.

Ve střehu

Radila mi, ať Dominikovi dopřeju trochu volnosti, že on je skvělý manžel a táta, který nás přece neopustí. Já ale nemohla. Pokud to šlo, slídila jsem Dominikovi v mobilu i v e-mailech, kontrolovala ho telefonem. Bylo to tak jednoduché.

Měla jsem si už tehdy uvědomit, že lehké je ho kontrolovat právě proto, že nemusí nic skrývat. Dokonce jsme si pořídili ještě další dítě.

Dlouho jsem mluvila…

Dominik moji žárlivost těžko snášel. Jednou mi známá dala echo, že Dominik se na volejbalu až příliš věnuje jedné ženě. Když jsem se ho zeptala, tvrdil mi, že je to nesmysl. Ale já mu nevěřila. Vzala jsem svou šestiletou dceru a vkráčela ji do tělocvičny.

Seděla jsem tam až do konce a přemýšlela, která z těch ženských to je. Byla jsem tam až do jedenácti. S Dominikem jsme se pak strašně pohádali. Byl rozzlobený, že do toho zatahuji naši dceru, která měla už dávno spát. Že ho neustále podezřívám a ponižuji. Dlouho pak se mnou nemluvil.

Sama jsem ho vyprovokovala

Svou vlastní žárlivostí jsem Dominika upozornila na ženu, se kterou se sice rád bavil, ale nic víc by ho vůbec nenapadlo. Byl přece ženatý. Jenže po všech těch mých hysterických scénách si všiml, že Dáša je klidná, vyrovnaná a cítí se s ní dobře.

Tak dobře, že po čase podal žádost o rozvod a odstěhoval se k ní natrvalo. Své povinnosti otce si plní svědomitě. Ale naše rodina je pryč, všichni mi vyčítají, že je to moje vina. Starší děti odešly, zůstala jen ta nejmenší, které se stýská po tátovi.

A já se snažím léčit z chorobné žárlivosti. Moc mi to ale nejde.

Libuše P. (57), Mělník