O důvěřivosti seniorů se mluví a píše neustále. Jednomu jsem ale skočila na lep i já. Naštěstí zasáhla má neteř a všechno dopadlo dobře.

Moje maminka byla tehdy už stará. Bydlela sama v malém bytě na sídlišti. Staraly jsme se o ni se sestrou. Ta navrhovala, aby se k babičce nastěhovala její dcera Ivanka. Já jsem ale neteři nevěřila.

Když jsem ji jako malou hlídala, občas si tajně odnesla nějakou hračku mých dětí. Byla to taková malá zlodějka. Babičku by obírala o peníze a možná i něco ukradla. Jen ty opravy v domácnosti jsme se sestrou nezvládaly. Jednou jsem proto zavolala opraváře.

Když se za dva dny u dveří objevil člověk v montérkách, hned mi došlo, že to bude on.

Byl to zloděj

Vpustila jsem chlapíka do bytu. „Já už musím jít, maminka leží v obýváku, kdybyste cokoli potřeboval,“ sdělila jsem opraváři a pospíchala do práce. Rozloučila jsem se s maminkou, která zrovna sledovala svůj oblíbený seriál v televizi.

Asi za dvě hodiny mi zvonil telefon a na něm číslo maminky. „Ten chlap nebyl žádný opravář, ale zloděj,“ vyhrkla na mě matka. Dívala se prý na seriál, když tu jí zavolala na mobil Ivanka, která ji právě šla navštívit.

Minula na chodbě muže, u kterého poznala babiččin obraz a starou porcelánovou vázu. Když se dozvěděla, že babička ty věci nikomu neprodala, otočila se, a vyrazila za zlodějem.

Nešetřila ho

Vzápětí se před domem ozval křik neteře na celé sídliště. Zloděje nejen dohonila, ale ještě ztropila povyk. Lidé jí naštěstí přiběhli okamžitě na pomoc. Ten „opravář“ byl opravdu prachsprostý zloděj. A do bytu jsem ho lehkovážně vpustila já.

Kdyby nebylo mé statečné neteře Ivanky, bývala by maminka přišla i o to málo, co měla. Ivanka si vysloužila za svůj skutek obdiv. Díky její statečnosti se dostal zloděj pěkně do vězení, protože toho měl víc. Stydím se za to, že jsem neteř tak podezírala a sama se nezachovala nejlépe.

Daniela (69), Jihlava