Ocitli jsme se bez domova, byli jsme bezradní. Pak jsme ale jednou přispěchali na pomoc paní, která upadla na náledí…

V životě bych nevěřila, že se nám to může stát. Bydleli jsme v domě, který v restituci získal zpět starý pán, který byl moc hodný, říkali jsme si, jaké máme štěstí. Jenže zemřel a dědici dům prodali.

Sbalte se!

Nový majitel začal zvyšovat nájem a přesně v té chvíli manželovi zrušili podnik a v mém zaměstnání snižovali stavy. Jak se říká, neštěstí nechodí nikdy samo. S pocitem úzkosti a trapnosti jsme se šli zeptat na úřad, zda bychom neměli nárok na nějakou pomoc.

Obstrukce byly strašné, všechno trvalo dlouho, a stalo se to, na co nový majitel čekal − nezaplatili jsme třetí nájem za sebou, mohl nás z bytu vyhodit: „Sbalte se a jděte si, kam chcete!“ napsal nám.

Kamarád nám umožnil uskladnit většinu věcí v jeho garáži. Tam jsme i přespávali. Obcházeli jsme ubytovny, ty byly ale plné, peníze na tři nájmy dopředu, abychom si sehnali bydlení, jsme neměli. Nikdo nám nepůjčil.

Ke dnu

Marně jsme hledali zaměstnání, jen tu a tam se objevila nějaká brigáda. Cítili jsme, že se propadáme ke dnu. Udeřila zima a my v garáži mrzli. Už se tam nedalo být.

Občas jsme v útulku pro bezdomovce dostali teplou polévku a mohli přespat alespoň na židli v teple.

Jednoho dne jsme seděli v parku a klepali se zimou. Kolem nás procházela po umrzlé cestě žena. Najednou uklouzla a ošklivě upadla. Kolem nebyl nikdo, kdo by jí pomohl.

Zvedli jsme ji a doprovodili k nejbližšímu lékaři, aby jí prohlédl zraněný kotník. Kupodivu se nás neštítila. Paní najednou povídá, že je vedoucí v jistém podniku a potřebuje akutně topiče. Manžel přijal.

Sehnala nám byt

Byli jsme tak šťastní! Mohli jsme se tam osprchovat, dostali jsme čisté oblečení z druhé ruky. Paní časem poznala, že jsme slušní lidé. Když si vyslechla náš příběh, chopila se iniciativy. Přesně takovou ženu činu jsme potřebovali. Byla jako náš strážný anděl. Dodnes nechápu, jak to udělala.

Během tří měsíců jsme dostali garsonku od města, kam jsme se mohli nastěhovat. Začali jsme zase žít normální život. Manžel dělá topiče dodnes a já si našla časem taky práci. Tak jsme získali do života i skvělou kamarádku. V nouzi člověk pozná skutečné přátele.

Zuzana (65), Brno