Vždycky jsem byla rozumná a racionální žena, nechápu, jak mi mohla láska tak zaslepit oči a zatemnit mozek. Uvěřila jsem podvodníkovi.
Vracela jsem se ze služební cesty v Paříži. Držela jsem šálek v ruce a chtěla se napít, když turbulence otřásla letadlem. Káva vyšplíchla na muže vedle mě. Překotně jsem se začala omlouvat. Všimla jsem si, že má krásný úsměv a nádherně oči. Povídali jsme si až do Prahy.
„Byla jste v Paříži za nákupy?“ ptal se. Odpověděla jsem, že služebně. On prý tam byl na stáži. Když jsme přistáli v Praze pozval mě na kávu. Vyměnili jsme si telefonní čísla a Marcel, jak se jmenoval, se ozval hned druhý den. Šli jsme na víno a nakonec ke mně domů…
Zůstal u mě celý víkend. Během těch dvou dnů jsem se neuvěřitelně zamilovala! „Ty nemusíš do práce?“ zeptala jsem se ho v pondělí ráno. „Mám teď měsíc volno,“ řekl. Odešli jsme z mého bytu společně. Odpoledne už na mě ale čekal před naší firmou.
Měl mou důvěru
„Mám nápad,“ usmíval se. „Něco jsem nakoupil a uvařím večeři.“ Neprotestovala jsem. Druhý den už stál u dveří mého bytu s taškou. Stěhoval se ke mně. „Miláčku, prosím tě, mohla bys mi půjčit?
Potřebuju si nakoupit nějaké oblečení a protahuje se převod mého zahraničního konta sem,“ řekl mi sladce.
Vůbec mi to nepřišlo divné, měl veškerou mou důvěru. Půjčila jsem mu kartu a řekla PIN. Večer mi ji vrátil. Rozhodla jsem se ho představit rodičům. Měla jsem ale dojem, že se jim moc nelíbil. Při odjezdu mi mamka pošeptala: „Dávej na sebe pozor! Ten chlapec má divný pohled.“ Přišla mi paranoidní.
Bydlel u mě už měsíc, když jsem se ho zeptala, kdy nastoupí zpět do práce. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale dostal jsem výpověď,“ oznámil mi smutně. Bylo mi ho líto, začala jsem ho ujišťovat, že si jistě novou práci brzy najde.
Ačkoli další měsíc se zdálo, že nehledá vůbec nic. Zato já jsem brzy hledala. Svou platební kartu. „Marceli, ty sis půjčil mou kartu?“ ptala jsem se ho. „Naposledy jsem ji měl, když jsem si kupoval to oblečení,“ tvářil se udiveně.
Kde jsou moje peníze?
Běžela jsem do banky nahlásit ztrátu karty a zjistila, že mi na kontě zbyly tři stovky. Peníze byly vybrány mojí kartou. Hned jsem si vzpomněla na mámino varování. „Tys mě okradl!“ křičela jsem na Marcela. „Tu kartu jsi mi přece dala,“ smál se mi do očí.
Vyhodila jsem ho, vyměnila zámek a šla na policii. Tam jsem zjistila, že nejsem jediná, koho podvedl. V Paříži byl s jedním pánem, kterého taky finančně vysál. Pak jsem mu v letadle přišla pod ruku já. Už je to hodně let, ale na tuhle životní lekci do smrti nezapomenu.
Milada (61), Praha
