Od dětství se jí zjevoval zámek jako z pohádky a ona si myslela, že neexistuje. Že to je pouze snový přelud. Až jsme jednou přijely do městečka v západních Čechách…

Vždycky jsem ráda cestovala a vedla k tomu i své děti. Syn se později odstěhoval na druhou stranu republiky, a já pokračovala ve výletech se svou dcerou Monikou a vnučkou Karolínkou.

Monika si vzala za muže typického českého pecivála, který se nejraději povaloval na gauči u televize. Jakmile se udělalo na jaře hezky, vyrážely jsme všechny tři na výlet. Vybraly si směr, a pak dávaly prostor hledání nových míst. Tentokrát jsme si vybraly západní Čechy.

Sen o věžích

Vnučka mi už v pěti letech vyprávěla o svém snu, ve kterém se procházela jako princezna v dlouhých šatech parkem a zámkem, který měl krásné věže. Byla tam šťastná do té chvíle, než se jedné noci objevili zlí muži.

Barvitě mi vyprávěla, že utíkala s maminkou do jedné z těch vysokých věží a zamkly se tam. Slyšely křik a boj. Maminka moc plakala, že tatínka zabili.

Pak slyšely bouchání na dveře a v tom sen skončil. Mysleli jsme si, že má Karolínka takovou fantazii díky pohádkám z televize, na které ráda koukala. Líčila nám podrobnosti o tom, jaké měla šaty, střevíčky, z jakých talířů jedla a jaké měla hračky. Z Karolínky se postupně stala mladá dívka, zámky a hrady ji však zajímaly dál.

Poznala krajinu

Když jí bylo třináct, vypravily jsme se na výše uvedený výlet do západních Čech. Už když jsme se blížily k městu Sokolov, začala se vnučka rozhlížet se zájmem po krajině.

„Tady se těžilo uhlí,“ řekla jsem jí, ona ale zavrtěla hlavou, že tu jsou vzácnější nerosty, že to prostě ví. Později jsme se skutečně dočetly, že se zde těžil ještě pyrit.

Auto jsme postavily na okraji města a vyrazily k centru. Když uviděla vnučka sokolovský zámek, vykřikla: „To není možné! To je zámek z mého snu!“ Od té chvíle nebyla s vnučkou řeč, procházela se parkem jako ve snách, jako by to místo opravdu důvěrně znala. Večer v hotelu usnula brzy.

Chtěli ji vidět

S dcerou jsme seděly a povídaly si, když v tom vnučka vyskočila z postele.

Ve snu se jí prý zjevila žena v dlouhých šatech a prosila, aby zítra přišla na nádvoří, že ji chce vidět její rodina, všichni, kteří zemřeli té noci, kdy se Karolínka jako jediná zachránila.

Kroutily jsme s dcerou hlavou, ale druhý den jsme se k zámku opět vypravily. Stály jsme na nádvoří a čekaly. Nedělo se nic, už jsme chtěly odejít, když se mraky najednou rozestoupily, vysvitlo slunce a z věží se sneslo k nám několik stínů.

Karolínce vyhrkly slzy a zašeptala: „Moc vás mám všechny ráda!“ Odpovědí ji bylo zašumění větru, jako by se ozvalo několik sotva slyšitelných hlasů. Od té doby věříme, že jsou minulé životy a v podobě snů se mohou malému dítěti vzpomínky vracet.

Milena (63), Děčín