Padouch, nebo charakterní člověk? Nedokázala jsem se rozhodnout, když se mi přítel přiznal, že mimo mě má ještě dvě další ženy.

Najít si přítele není vůbec lehké pro mladé ženské, natož pro nás, starší. Už jsem ani nedoufala, když se mi to podařilo. Nenapadlo mě tehdy, že naše seznámení s Rudolfem proběhlo nějak příliš lehce. Až později se přiznal, že měl na mě políčeno!

Mělo by mi to lichotit, že na mě vůbec někdo v mých pětašedesáti líčil, ale ono to bylo líčení cílené a možná ani ne příliš dobře myšlené.

Snesla jsem mu modré z nebe

Ale abych si jen nestěžovala. Rudolf sice nebyl nějaký velký krasavec, ale po takovém muži jsem ani netoužila. Říkala jsem si, že se o svého nového přítele alespoň nebudu muset s nikým dělit! Netušila jsem, jak moc se mýlím. Rudolf se pár týdnů po našem seznámení nastěhoval ke mně.

Byla jsem ráda, že zbytečně neotálí a měla jsem klamný pocit jistoty, že je Ruda jen a jen můj. Samozřejmě jsem mu podstrojovala a vyvářela, jak to jen šlo. A šlo to celkem ztuha, protože jsem byla mnoho let sama a odvykla si od pečení i vaření.

Vždycky jsem se jen něčím malým odbyla, abych nemusela mýt nádobí a také příliš neutratila.

Byl trochu tajemný

S Rudolfem to bylo jiné. Potrpěl si na domácí kuchyni a vždycky mě náležitě pochválil. Byla jsem pyšná, že mu u mě tak chutná! Rudolf si v zaměstnání slušně vydělával.

K tomu pobíral důchod, a ještě coby bývalý policista, i nějakou tu výsluhu, či jak se tomu říká. Dával mi pár tisíc na domácnost a zbytek si nechával.

Prý šetří na auto a chalupu, abychom si spolu mohli užívat víkendů. Byla jsem s tím srozuměna a nic neřešila. Co mi ale nešlo na rozum, byly Rudolfovy časté absence doma. Jednou byl pryč celou sobotu, jindy neděli a někdy přišel z práce třeba až o půlnoci.

Pro svoji nepřítomnost měl vždy nějaké věrohodné vysvětlení, ale já, coby velká čtenářka detektivek, začala tušit zradu.

Trochu jsem pátrala

„Někoho má, jsem si tím téměř jistá!“ svěřila jsem se svojí sestře, s kterou jsem měla hodně blízký vztah. Byla to moje kamarádka i rádkyně a opora. Jen o rok starší, ale o mnoho chytřejší. „Ne, tomu nevěřím.

Takový Ruda není!“ tvrdila, ale po chvilce váhavě dodala: „No, tak ho sleduj. Pozoruj a prověřuj. Vždyť stejně nemáš nic jiného na práci. Tak se zabav!“

Nápad to byl hezký, ale vůbec jsem nevěděla, kde začít. Ono se to řekne hezky, sleduj ho, ale jak to udělat? To se mám za ním plížit, až půjde z domu? Nebo pátrat po kamarádech? A vyptávat se v jeho zaměstnání? Trapné!

Najednou bylo vše jasné

Abych přece jen vyvinula nějakou detektivní činnost, prohlédla jsem mu tajně v noci mobilní telefon. I to mi dalo velkou námahu, měl nějaký ten tuze chytrý, v kterém jsem se moc nevyznala.

Ale když jsem se konečně dostala na výpis jeho hovorů, úplně jsem strnula. Byla tam Magdička a taky Helenka. Netušila jsem, o koho se jedná, ale četnost těch hovorů se nedala přehlédnout. Telefonoval si s nimi téměř denně. A dlouho.

To se musí zarazit

Chystala jsem se na Rudolfa udeřit, ale potom mě napadlo zjistit, za co utrácí peníze. Přece pokud by měl ženskou, občas by jí něco koupil! Začala jsem číhat. Na pošťačku, ne na Rudolfa. Potřebovala jsem jeho výpis z účtu, aby nevěděl.

Za pár dní se mi to podařilo. Důvěřivé poštovní doručovatelce jsem doslova vytrhla obálku z rukou. Jestli na něco přijdu, tak to zarazím!

Kroutil se

Doma jsem nedočkavě sloupec čísel prostudovala. Spousta nejrůznějších plateb a účet za směnu korun na eura. S jistotou jsem nevěděla vůbec nic, ale jedno bylo jasné. Rudolf měl přede mnou příliš mnoho tajemství.

Přiznal se ke všemu

„Tak koukej říct pravdu. Máš někoho? Čím se zabýváš, když nejsi se mnou? Mluv, zasloužím si to vědět!“ udeřila jsem na toho svého povedeného miláčka, hned jak přišel z práce. Byl nevrlý a hladový. Nedivila jsem se mu. Místo voňavé krmě ho čekal výslech! Aby už to měl za sebou, přiznal se ke všemu.

Mimo mě měl přítelkyni, a dokonce i manželku. S oběma se stýkal a obě o mně věděly! S manželkou se prý nerozvedl kvůli dospělým dětem, které by to ve svých čtyřiceti prý těžce nesly. A s milenkou se nerozešel kvůli její nemoci.

Začala špatně chodit a je na tom čím dál hůř. Navštěvuje ji, jak to jen jde! Přiznal se, a já nevěděla, zda být naštvaná, nebo ho litovat.

Asi mu odpustím

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla pro to druhé. Seznámila jsem se s jeho ženami a také se s nimi i spřátelila. Smířila jsem se s tím, že je můj přítel něco jako bigamista. Asi mu odpustím, vždyť ho mám ráda.

Když peču, myslím na ty dvě, a když vařím, zrovna tak. Jen netuším, zda budeme na té chalupě, kterou Rudolf opravdu koupil, jen ve dvou či ve třech, nebo dokonce ve čtyřech?

Eva T. (68), Ostrava