Domů     Sáhla jsem si úplně na dno!
Sáhla jsem si úplně na dno!
4 minuty čtení

Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod.

Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety jsme si s mým celoživotním partnerem Martinem řekli ano.

Dřív nám o papír nešlo. Říkala jsem si ale, že důchod se blíží, i když jsem věk ignorovala, ale člověk nikdy neví, co se může stát. V nemocnicích dělají s poskytováním informací cizím velké drahoty. Máme čtyři děti a sedm vnoučat.

Zhroutil se mi svět

Nikdy mi nedělalo problém vše obstarat, ale už přípravy na svatbu a akce sama mě pořádně zmohly. „Holt nikdo nemládneme, to je stáří,“ utahoval si ze mě můj novopečený manžel. Jenže týden po svatbě jsem začala strašně krvácet. Diagnóza byla zdrcující.

„Jde o karcinom vaječníku se zasažením dělohy, celé břišní dutiny a uzlin v hrudníku a v tříslech,“ řekl doktor bez obalu.

Když jsem slyšela celý seznam nálezů, měla jsem pocit, že se už nenadechnu. Následovala informace, že nález je neoperovatelný. Lékaři se rozhodovali, zda bude následovat paliativní léčba, nebo ještě zkusí chemoterapii.

Bylo mi zle, nemohla jsem spát, jíst a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nechtěla jsem vidět vnoučata ani děti, protože když jsem je měla před očima, myslela jsem na to, že za pár měsíců tady nebudu.

Nemohla jsem to v sobě zpracovat. Lékaři nakonec přece jen rozhodli o zahájení léčby chemoterapií kombinovanou s biologickou léčbou. Už to byla zpráva, která mě vrátila do života. Sílu mi statečně dodával i manžel, moje maminka a všichni potomci.

Chtěla jsem bojovat

Záchranou pro mě byla léčba, která probíhala v třítýdenních periodách, vždy dva dny kapaček a tři týdny volno. Zpočátku jsem se bála, jak to budu zvládat, protože mě děsila vzpomínka na kamarádku, se kterou jsem kdysi její léčbu prožívala. U ní chemoterapie vyvolávala urputné zvracení, průjmy a únavu.

Já naštěstí všechno snášela poměrně dobře. V podstatě nejhorší bylo vždy období tří až sedmi dní po kapačkách, kdy nastoupila obrovská únava a průjmy.

Tak jsem tomu prostě podřídila svůj denní rytmus, odpočívala jsem a těšila se, až to přejde a zase budu jezdit na kole a chodit na procházky.

Nutili mě se překonávat

Rodina mě nešetřila. Když mi bylo lépe, začali mě nutit vyrážet ven. Dokonce jsem na konci šesté řady chemoterapií absolvovala třiadvacetikilometrový výšlap po Křivoklátsku.

Při jednom výstupu jsem sice už lezla téměř po čtyřech, ale dávalo mi to obrovskou sílu a naději.

Řekla jsem si, že když jsem zvládla tohle, překonám i tu nemoc. Další vyšetření prokázalo, že se progrese zhoubného bujení zastavila natolik, že bylo možné přistoupit k operaci.

Nepřestat nikdy věřit

Nikdy bych si nedokázala představit, že se budu těšit na plánovanou těžkou operaci. V průběhu roku jsem absolvovala tři rozsáhlé chirurgické zákroky. Bylo to vyčerpávající a zhubla jsem na 47 kilogramů.

Vše pokračovalo pomalou rekonvalescencí, ale můj stav se stále lepšil a síla se vracela. Jsme velmi kontaktní rodina, která se neustále schází, a já jim za to vše byla v té době velmi vděčná.

I moji malí gymnasti mi v době mé nepřítomnosti posílali krásné vzkazy, jak se těší, až se jim vrátím.

Nemohla jsem je přece zklamat. Prostě vše ve mně a kolem mě křičelo, že chci přežít. Prošla jsem si samozřejmě i mnoha propady, kdy jsem přemýšlela, že to vzdám. To, když se mi třeba po třetí operaci rozjel zánět v těle a já bolestí nemohla ani ležet.

Cítím se šťastně

„Nemůžete mě uspat navždy?“ ptala jsem se sestřičky. Ale přestála jsem to! Všem bych chtěla vzkázat, aby se nevzdávali a podstoupili léčbu, která jim může zachránit život. Myslím, že mohu říci, že jsem zpět.

Pravdou je, že nemoc můj život velmi ovlivnila a nikdy už nebudu zcela zdravá, nicméně se nyní cítím šťastně. Bylo to náročné období, které mi ale něco dalo!

Ivana O. (60), Kladno

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika