Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod.
Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety jsme si s mým celoživotním partnerem Martinem řekli ano.
Dřív nám o papír nešlo. Říkala jsem si ale, že důchod se blíží, i když jsem věk ignorovala, ale člověk nikdy neví, co se může stát. V nemocnicích dělají s poskytováním informací cizím velké drahoty. Máme čtyři děti a sedm vnoučat.
Zhroutil se mi svět
Nikdy mi nedělalo problém vše obstarat, ale už přípravy na svatbu a akce sama mě pořádně zmohly. „Holt nikdo nemládneme, to je stáří,“ utahoval si ze mě můj novopečený manžel. Jenže týden po svatbě jsem začala strašně krvácet. Diagnóza byla zdrcující.
„Jde o karcinom vaječníku se zasažením dělohy, celé břišní dutiny a uzlin v hrudníku a v tříslech,“ řekl doktor bez obalu.
Když jsem slyšela celý seznam nálezů, měla jsem pocit, že se už nenadechnu. Následovala informace, že nález je neoperovatelný. Lékaři se rozhodovali, zda bude následovat paliativní léčba, nebo ještě zkusí chemoterapii.
Bylo mi zle, nemohla jsem spát, jíst a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nechtěla jsem vidět vnoučata ani děti, protože když jsem je měla před očima, myslela jsem na to, že za pár měsíců tady nebudu.
Nemohla jsem to v sobě zpracovat. Lékaři nakonec přece jen rozhodli o zahájení léčby chemoterapií kombinovanou s biologickou léčbou. Už to byla zpráva, která mě vrátila do života. Sílu mi statečně dodával i manžel, moje maminka a všichni potomci.
Chtěla jsem bojovat
Záchranou pro mě byla léčba, která probíhala v třítýdenních periodách, vždy dva dny kapaček a tři týdny volno. Zpočátku jsem se bála, jak to budu zvládat, protože mě děsila vzpomínka na kamarádku, se kterou jsem kdysi její léčbu prožívala. U ní chemoterapie vyvolávala urputné zvracení, průjmy a únavu.
Já naštěstí všechno snášela poměrně dobře. V podstatě nejhorší bylo vždy období tří až sedmi dní po kapačkách, kdy nastoupila obrovská únava a průjmy.
Tak jsem tomu prostě podřídila svůj denní rytmus, odpočívala jsem a těšila se, až to přejde a zase budu jezdit na kole a chodit na procházky.
Nutili mě se překonávat
Rodina mě nešetřila. Když mi bylo lépe, začali mě nutit vyrážet ven. Dokonce jsem na konci šesté řady chemoterapií absolvovala třiadvacetikilometrový výšlap po Křivoklátsku.
Při jednom výstupu jsem sice už lezla téměř po čtyřech, ale dávalo mi to obrovskou sílu a naději.
Řekla jsem si, že když jsem zvládla tohle, překonám i tu nemoc. Další vyšetření prokázalo, že se progrese zhoubného bujení zastavila natolik, že bylo možné přistoupit k operaci.
Nepřestat nikdy věřit
Nikdy bych si nedokázala představit, že se budu těšit na plánovanou těžkou operaci. V průběhu roku jsem absolvovala tři rozsáhlé chirurgické zákroky. Bylo to vyčerpávající a zhubla jsem na 47 kilogramů.
Vše pokračovalo pomalou rekonvalescencí, ale můj stav se stále lepšil a síla se vracela. Jsme velmi kontaktní rodina, která se neustále schází, a já jim za to vše byla v té době velmi vděčná.
I moji malí gymnasti mi v době mé nepřítomnosti posílali krásné vzkazy, jak se těší, až se jim vrátím.
Nemohla jsem je přece zklamat. Prostě vše ve mně a kolem mě křičelo, že chci přežít. Prošla jsem si samozřejmě i mnoha propady, kdy jsem přemýšlela, že to vzdám. To, když se mi třeba po třetí operaci rozjel zánět v těle a já bolestí nemohla ani ležet.
Cítím se šťastně
„Nemůžete mě uspat navždy?“ ptala jsem se sestřičky. Ale přestála jsem to! Všem bych chtěla vzkázat, aby se nevzdávali a podstoupili léčbu, která jim může zachránit život. Myslím, že mohu říci, že jsem zpět.
Pravdou je, že nemoc můj život velmi ovlivnila a nikdy už nebudu zcela zdravá, nicméně se nyní cítím šťastně. Bylo to náročné období, které mi ale něco dalo!
Ivana O. (60), Kladno
