Domů     Sáhla jsem si úplně na dno!
Sáhla jsem si úplně na dno!
4 minuty čtení

Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod.

Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety jsme si s mým celoživotním partnerem Martinem řekli ano.

Dřív nám o papír nešlo. Říkala jsem si ale, že důchod se blíží, i když jsem věk ignorovala, ale člověk nikdy neví, co se může stát. V nemocnicích dělají s poskytováním informací cizím velké drahoty. Máme čtyři děti a sedm vnoučat.

Zhroutil se mi svět

Nikdy mi nedělalo problém vše obstarat, ale už přípravy na svatbu a akce sama mě pořádně zmohly. „Holt nikdo nemládneme, to je stáří,“ utahoval si ze mě můj novopečený manžel. Jenže týden po svatbě jsem začala strašně krvácet. Diagnóza byla zdrcující.

„Jde o karcinom vaječníku se zasažením dělohy, celé břišní dutiny a uzlin v hrudníku a v tříslech,“ řekl doktor bez obalu.

Když jsem slyšela celý seznam nálezů, měla jsem pocit, že se už nenadechnu. Následovala informace, že nález je neoperovatelný. Lékaři se rozhodovali, zda bude následovat paliativní léčba, nebo ještě zkusí chemoterapii.

Bylo mi zle, nemohla jsem spát, jíst a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nechtěla jsem vidět vnoučata ani děti, protože když jsem je měla před očima, myslela jsem na to, že za pár měsíců tady nebudu.

Nemohla jsem to v sobě zpracovat. Lékaři nakonec přece jen rozhodli o zahájení léčby chemoterapií kombinovanou s biologickou léčbou. Už to byla zpráva, která mě vrátila do života. Sílu mi statečně dodával i manžel, moje maminka a všichni potomci.

Chtěla jsem bojovat

Záchranou pro mě byla léčba, která probíhala v třítýdenních periodách, vždy dva dny kapaček a tři týdny volno. Zpočátku jsem se bála, jak to budu zvládat, protože mě děsila vzpomínka na kamarádku, se kterou jsem kdysi její léčbu prožívala. U ní chemoterapie vyvolávala urputné zvracení, průjmy a únavu.

Já naštěstí všechno snášela poměrně dobře. V podstatě nejhorší bylo vždy období tří až sedmi dní po kapačkách, kdy nastoupila obrovská únava a průjmy.

Tak jsem tomu prostě podřídila svůj denní rytmus, odpočívala jsem a těšila se, až to přejde a zase budu jezdit na kole a chodit na procházky.

Nutili mě se překonávat

Rodina mě nešetřila. Když mi bylo lépe, začali mě nutit vyrážet ven. Dokonce jsem na konci šesté řady chemoterapií absolvovala třiadvacetikilometrový výšlap po Křivoklátsku.

Při jednom výstupu jsem sice už lezla téměř po čtyřech, ale dávalo mi to obrovskou sílu a naději.

Řekla jsem si, že když jsem zvládla tohle, překonám i tu nemoc. Další vyšetření prokázalo, že se progrese zhoubného bujení zastavila natolik, že bylo možné přistoupit k operaci.

Nepřestat nikdy věřit

Nikdy bych si nedokázala představit, že se budu těšit na plánovanou těžkou operaci. V průběhu roku jsem absolvovala tři rozsáhlé chirurgické zákroky. Bylo to vyčerpávající a zhubla jsem na 47 kilogramů.

Vše pokračovalo pomalou rekonvalescencí, ale můj stav se stále lepšil a síla se vracela. Jsme velmi kontaktní rodina, která se neustále schází, a já jim za to vše byla v té době velmi vděčná.

I moji malí gymnasti mi v době mé nepřítomnosti posílali krásné vzkazy, jak se těší, až se jim vrátím.

Nemohla jsem je přece zklamat. Prostě vše ve mně a kolem mě křičelo, že chci přežít. Prošla jsem si samozřejmě i mnoha propady, kdy jsem přemýšlela, že to vzdám. To, když se mi třeba po třetí operaci rozjel zánět v těle a já bolestí nemohla ani ležet.

Cítím se šťastně

„Nemůžete mě uspat navždy?“ ptala jsem se sestřičky. Ale přestála jsem to! Všem bych chtěla vzkázat, aby se nevzdávali a podstoupili léčbu, která jim může zachránit život. Myslím, že mohu říci, že jsem zpět.

Pravdou je, že nemoc můj život velmi ovlivnila a nikdy už nebudu zcela zdravá, nicméně se nyní cítím šťastně. Bylo to náročné období, které mi ale něco dalo!

Ivana O. (60), Kladno

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může