Ten přízrak vidělo mnoho lidí, já si na něj počíhal přímo v zámku. Aniž bych tušil, podařilo se mi nešťastnou dívku vysvobodit.

Přitáhl jsem si velkou peřinu k bradě. Přízrak se měl objevit každou chvíli. Byl jsem nervózní. Přízrak, tady na zámku, se objevoval nepravidelně, a navíc nejen v noci, ale i za dne. Byla to dívka, která vždy držela v ruce velkou kytici. Ta se postupně zmenšovala, jak ji plnila do váz na stolech.

Právě výzdoba zámku, na kterém jsem mohl jako kamarád zdejšího kastelána zůstat přes noc v pánské zámecké ložnici, byla návštěvníky velmi obdivovaná. Nikdo z nich však netušil, že má květinovou výzdoba na svědomí zámecké strašidlo. Přízrak trhal exotické květiny ve zdejším zámeckém skleníku.

Zjevila se přede mnou

Květinová dívka se po zámku procházela bez jednoho střevíčku. Drobná nožka byla navlečena do bílé punčochy. Právě klepot jediného střevíčku ohlašoval blízkost přízraku, který proplouval zámeckými komnatami jako vlající záclona. Uslyšel jsem ji!

Vplula do ložnice. V náruči nesla velkou kytici.

Dívka byla oblečena do šatů, které vydávaly ze sebe drobné světlo. Tlukot mého srdce musel být slyšet i přes povlečení! Dívka vyměnila čerstvé květiny za zvadlé a obracela se k odchodu, když v tom se zahleděla do prostoru, kde jsem byl já.

Vystrčil jsem hlavu z peřin a posadil se. V okamžiku se jemná vlídná část dívčina obličeje změnila ve strašidelný škleb lidské lebky. Květiny v náruči vybouchly jako hromada sazí v ucpaném komínu! Strašidelný obličej se naklonil až ke mně a já vykřikl. Pak vše zmizelo.

Zahlédl jsem jen bílou vlečku přízraku, který zmizel v sousední místnosti. Klepal jsem se jako sulc a do rána oko nezamhouřil. Nemohl jsem se dočkat prvního denní paprsku. Ráno jsem se šel projít do parku a vydýchat události.

Druhý střevíček

Dívku s květinami jsem k mému překvapení objevil poblíž skleníku. Seděla na houpačce. Na nohou měla jen jeden střevíček, druhé chodidlo svítilo bílou punčochou. Odvážil jsem se blíž. Dívka si něco prozpěvovala a na mě se z dálky usmála.

Druhý střevíček ležel na zemi nedaleko ní. Jakási vnitřní síla mě popostrčila kupředu. Shýbl jsem se a druhý střevíček jí nazul. Přízrak se s děkovným úsměvem rozplynul. Později jsem se dozvěděl, že na místě, kde jsem stál, byla kdysi také houpačka.

Zmizela

Leonora, tak se dívka jmenovala, zde přišla tragicky o život. Překvapila ji bouře. Při útěku k zámku se jí vyzul střevíček. Vrátila se pro něj v okamžiku, kdy blesk udeřil do větve, na které byla zavěšena houpačka. Spadla přímo na dívku, dceru zámeckého pána.

Tím, že jsem jí střevíc vrátil, jsem asi osvobodil dívku, která musela kulhat jako přízrak napříč zámkem a zdobit ho květinami. Kytici natrhaných květin tehdy při hrozném neštěstí, nepřestala svírat v ruce.

Až se do zámku u Nechanic podíváte, nezapomeňte si prohlédnout překrásné květiny, které zdobí zdejší vázy. Dnes tak činí manželka místního kastelána. Na přízrak dívky v bílém už dnes jen vzpomínám. Nikdy se už neobjevila.

Petr (55), Pardubice