Můj muž způsobil před mnoha lety na Silvestra nehodu, při které utrpěly úraz dvě děti. Já mu už odpustila, okolí nezapomene asi nikdy.
S manželem se známe od školy, osud nás sice nejprve na čas rozdělil, každý jsme odešel studovat střední školu do jiného města, a každý z nás si svou první lásku odbyl někde jinde.
Až po Honzově vojně jsme se náhodou potkali, a tak jsme spolu začali chodit. Po dvou letech jsme se vzali. Když jsem čekala druhé dítě, zemřela moje babička a uvolnil se její domek na vesnici.
Skvělí sousedé
Rozhodli jsme se tam přestěhovat. Souseda jsem znala z dětství. Jeho žena zemřela už dávno a dobře jsem si pamatovala na její výborné koláče a vnuka Vaška.
Bylo to velká radost, když jsem se dozvěděla, že se bude Vašek zanedlouho se svou rodinou také stěhovat do dědečkova domku.
Že z nás budou sousedé. Měl navíc dceru Janičku, ve stejném věku jako je náš Jiřík. Nemohla jsem se dočkat, až si spolu budou hrát. To léto bylo naprosto úžasné. Všichni jsme si padli do noty.
Bojovali o život
Krásně jsme si tak žili čtyři roky. Najednou se stalo něco, co náš, do té doby pohodový život, otočil o sto osmdesát stupňů. Během několika málo vteřin se naše přátelství rozpadlo a nikdy se už asi nevrátí. To nejzranitelnější místo každého rodiče je jeho dítě.
Dokážu si představit, jakou nenávist k nám cítí naši sousedé a bývalí přátelé, i když je tomu už mnoho let. Bylo to na Silvestra, který jsme se sousedy slavili společně.
Manžel se tehdy rozhodl odpálit na zahradě hned po setmění nějaké petardy, aby si jich děti užily, protože byly malé a o půlnoci už budou spát.
Nebyl v tom špatný úmysl, chtěl zkrátka dětem udělat radost. Ta se ale zvrtla v ošklivé neštěstí. Tu trhavinu manžel nezvládl a obě děti − náš Jiřík i sousedovic Janička − skončily v nemocnici. Oba sice přežili, ale v nemocnici si pobyli hodně dlouho.
Janička na tom byla hůř, musela tenkrát podstoupit i nějaké plastické operace. A všechno jen proto, že se chtěl Honza na Silvestra před dětmi předvést.
I když svého činu litoval a obě děti jsou dnes dospělé a až na drobné jizvičky v pořádku, lidé v naší vsi mu neodpustili dodnes.
Poznali jsme přátele
Bohužel se ve vesnici našli lidé, kteří se i ke mně chovali, jako kdyby to neštěstí byla moje vina. Dokonce jsme na dveřích našeho domu jednoho dne našli nápis „VRAH DĚTÍ“. Uvažovali jsme v tu chvíli, že dům prodáme a odstěhujeme se někam daleko.
V prvních měsících po nehodě jsme museli snášet opovržení lidí a strašné výčitky sousedů. Ale máme naštěstí rodiče a pár opravdových přátel, kteří nám hodně pomohli. Pochopitelně všechno chce čas. I v našem případě se situace po nějaké době uklidnila.
Reakce okolí už není dnes tak hrozná. Se sousedy se ale stále nezdravíme a asi nikdy nebudeme. Je mi to líto, ale občas je vidím, jak stojí za plotem a nenávistně na nás zírají.
Tolik bych si přála, aby se to jednou konečně zlomilo a oni dokázali mému manželovi odpustit. Vždyť to přece neudělal schválně!
Helena (64), Vysočina
