Po mnoha letech jsem se potkala v lázních se spolužačkou. Přijel ji navštívit syn. Byl podobný mému synovi! Po několika dnech se mi přiznala.

Do lázní jsem se těšila, přestože mi bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Kdo nezažil náročné procedury, má za to, že se člověk v lázních jen povaluje, flirtuje a láduje vybranými pokrmy. Skutečnost se od těchto představ dost liší.

Potkala jsem ji na vyhlídce

Tělocvik už od sedmi ráno, masáže, koupele, zábaly, skotské střiky ledovou vodou a znovu tělocvik. K tomu tři patra schodů bez výtahu. Večer jsem sotva stála na nohou a na večeři už ani nešla. Únava byla silnější než já. A to už bylo co říct! Trvalo týden, než jsem si trochu zvykla a vydala se na odpolední procházku.

Došla jsem na jakousi vyhlídku a spokojeně, navzdory chladnému počasí, usedla na lavičku. Vedle mě si mlčky sedla nějaká paní. Pozorovala jsem ji po očku a připadala mi tuze povědomá. Možná proto, že mi byla podobná! Zahleděla jsem se pozorněji a vyhrkla:

„Promiňte, ale nejmenujete se Pavlína?“ Paní se na mě překvapeně zahleděla a zvolala: „A ty jsi Alena!“

Hezky jsme si zavzpomínaly

Byly jsme tím setkáním obě notně překvapené. Kdysi jsme spolu chodily na základní a potom i na střední školu! Setkaly jsme se po víc než čtyřiceti letech! Ona se totiž pár let po maturitě přestěhovala dost daleko za manželem a na třídní srazy nechodila.

Nebyly jsme nějaké velké kamarádky, jen prostě spolužačky. Obě černovlasé a modrooké. Jednu dobu si nás učitelé dokonce pletli. Nyní jsem byla nabarvená trochu do rezava, ale Pavlína také. Sáhla jsem jí na vlasy a rozesmála se: „Měly jsme stejný nápad!“ Tato věta odstartovala vzpomínání na školní roky.

Když jsme byly v nejlepším, zavibroval Pavlíně v kapse telefon. Volal jí syn, který přijel na návštěvu. Pavlína se zatvářila nějak podivně. Jako by byla nervózní. Domnívala jsem se, že chce být se synem sama, a zvedla jsem se k odchodu.

Syn má dvojníka

Neušla jsem ani pár metrů, když jsem zahlédla pána, asi čtyřicátníka, neuvěřitelně podobného mému synovi, který byl celý manžel, pěkný a vysoký chlap. Můj syn byl už také čtyřicátník, jen byl po mně černovlasý. Byla jsem na něho moc pyšná.

Vystudoval vysokou školu a v zaměstnání byl víc než úspěšný. Navíc byl mým jediným dítětem! Otočila jsem se a uviděla, jak se shýbá k sedící Pavlíně a dává jí polibek na tvář. Byl to spolužaččin syn! V první chvíli jsem si pomyslela, že je po ní, a proto je podobný i mně.

Večer mi ale vše začalo vrtat hlavou. Pavlína se totiž při tom vzpomínání zmínila, že tancovala naposled na maturitním plese. Prý proto, že je její manžel skoro o hlavu menší. Jak je možné, že má tak vysokého syna?

Nedala jsem jí pokoj

V noci jsem nemohla spát. Napomínala jsem se, že to, co mě napadlo, není možné. Od přemýšlení jsem se dopracovala k jistotě. Pavlínin syn je určitě i synem mého muže! O dva dny později jsme se s Pavlínou měly opět setkat na naší vyhlídce.

Bydlela totiž na druhém konci lázní a nechtělo se jí tak brzy podnikat pro ni dlouhý výlet.

Ani nedosedla, když jsem na ni udeřila. Zapírala, a dokonce se o chvíli později zvedla a bez pozdravu odešla. Urazila se! Já jí nevěřila ani slovo a rozhodla jsem se ji dohonit. Seběhla jsem z vyhlídky a vzala si taxíka.

Nebyla jsem si jistá názvem lázeňského domu, ale našla jsem ji, proradnici. Chtěla se opět vymlouvat, ale já na ni zatlačila.

K žárlivosti nebyl už důvod

Moje argumenty uznala. Měla jsem právo to vědět! A naši synové taky, vždyť byli poloviční bratři! Svěřila se mi s příběhem víc než banálním. „Prostě se to stalo! Ty jsi čekala už toho svého Péťu a dost jste se tehdy s manželem hádali.

Já ho utěšovala a pozvala na kafe… Bydlela jsem tehdy ještě u rodičů, ale nebyli doma, odjeli na dovolenou. No, prostě se to stalo,“ přiznala nakonec.

Byla to láska na jednu noc. Když ji pak potkal s břichem, málem omdlel. Ujistila ho, že od něho nic nechce. Svého muže poznala, když byly jejímu Jiříčkovi už tři roky. Odstěhovali se daleko, kde je nikdo neznal…

Naši kluci byli bratři

Měla jsem mít vztek, zuřit a proklínat svého muže, nevěrníka, ale nebylo tomu tak. Byla jsem jen ohromená, jak mi mohl tolik let něco takového tajit. Potom mi došlo, že mi nemohl říct pravdu. Bál se mojí reakce! Byla jsem vznětlivá a prudká.

Určitě bych ho vyhodila z domu! Po návratu z lázní jsem svému muži ukázala malou fotografii.

„Jé, tady to Péťovi sluší!“ konstatoval potěšeně. Já se na něho mile usmála a řekla: „Ale to není Péťa, ale tvůj Jiříček. No ten, co ho máš s Pavlínou!“ Málem omdlel! Naši kluci se skamarádili a my s Pavlínou a jejím mužem taky.

Naši synové získali jeden v druhém bratra, kterého ani jeden dosud neměli. A to se počítá!

Alena N. (62), Kroměříž