Když jsme se o tom domě dozvěděli, že je na prodej, nebrali jsme varování vážně. Po pár dnech jsme ale poznali, že pověst nelhala.

Objímali jsme se navzájem. „Konečně bydlíme!“ zašeptala jsem radostí Ondrovi do ucha. Po několika letech tísnění v garsonce jsme získali levně byt s okny přímo na náměstí našeho podhorského městečka.

Kdysi dávno tu byla lékárna, později se vystřídalo několik nájemníků, kteří však dlouho nezůstali. „Dům se špatnou pověstí!“ pronesl do ticha zneklidňující větu můj manžel. „Ty věříš těm pověstem?“„Jistě že ne!“ smál se Ondra.

V kuchyni se ozval šepot

První noc jsme absolvovali na karimatkách, zakukleni do spacáků. Jediné, co připomínalo civilizaci, byla stará lednice, kterou tu předchozí majitel nechal. Dali jsme do ní naše zásoby s tím, že zde strávíme víkend a naplánujeme nastěhování. Podlaha byla v noci studená jako led.

Když jsem se vymotala ze spacáku a kráčela potmě do kuchyně, abych vylovila z lednice džus, zdálo se mi, že se moje bosá chodidla přisávají k dlaždicím podlahy. Vešla jsem do kuchyně a sáhla ke dveřím lednice, když jsem uslyšela šepot! Hleděla jsem s vytřeštěnýma očima napříč

kuchyní k oknu.

Byla jsem vystrašená jako králík

Na parapet dopadalo zlatavé světlo nejbližší lampy. Nikoho jsem neviděla. Zírala jsem do tmy celou věčnost, pak jsem otevřela dvířka lednice a hmátla po osvěžujícím nápoji. Pila jsem, když se šepot ozval znovu. V mojí bezprostřední blízkosti! Bylo to tak nečekané, že jsem si polila pomerančovou šťávou pyžamo.

Snažila jsem se pohledem proniknout každičký centimetr prostoru, který vězel ponořen ve tmě. Zašmátrala jsem v místech, kde byl vypínač. Nad hlavou se mi rozzářila žárovka. V ruce jsem držela džus a připadala si vystrašená jako králík! Třásla se ve mně malá dušička, když jsem vběhla do pokoje, kde spal Ondra.

Obraz náhle ožil

V první chvíli jsem chtěla svého manžela vzbudit, ale nakonec jsem zalezla hluboko do spacáku a zavřela oči. Uběhlo několik dní. Ten den jsem zůstala v bytě sama. Ondra byl na služební cestě. Chtěla jsem manžela překvapit a se zabydlováním pohnout.

K večeru jsem vyčerpaná s hlubokým povzdechem usedla na židli, stojící uprostřed poloprázdné místnosti. Nábytek byl rozestavěn tak, aby se dalo vymalovat. O stěnu bylo opřeno několik obrazů, na které jsem zamyšleně hleděla. Na jednom byl motiv dívky s velkým slaměným kloboukem.

Seděla na konci dřevěného mola a jednu nohu smáčela ve vodě. Kolem byly kvetoucí keře. Dívka jako kdyby byla živá, pomyslela jsem si! A pak jsem spatřila cosi, co mě přikovalo k židli! Obraz se skutečně pohnul!

Omítka byla teplá

Vstala jsem ze židle a blížila se ke zdi. Zírala jsem na stěnu před sebou, která se náhle vyboulila. Asi jsem přetažená! Halucinace, kmitlo mi hlavou. Třesoucí se rukou jsem se dotkla stěny. Omítka byla neobvykle teplá.

Držela jsem ruku se široce roztaženými prsty na stěně a snažila se zachytit jakýkoliv náznak pohybu. Vše bylo ale zase nehybné.

Skvrna nešla přetřít

Ten večer jsem nemohla usnout. Nechala jsem u svého lůžka svítit lampu. Spánek se nedostavoval, protože jsem měla strach! A ráno příštího dne jsem se pustila do malování. Stěnu, která mi nahnala tolik strachu, jsem si nechala jako poslední.

Znovu se blížil večer. Dnes se mi bude spát určitě dobře! Zítra přijede Ondra. To překvapení za tu námahu stojí!

Už jsem se radovala, že končím, když jsem si všimla, že se v místech, kde jsem už malovala, objevila skvrna. Namočila jsem štětku do bílé barvy a přemalovala ji. Objevila se znovu. Nakonec jsem to vzdala! Ondra určitě přijde na způsob, jak tohle místo zakrýt.

Zazděné tajemství

Seděla jsem unavená uprostřed místnosti na židli, když můj pohled padl na obraz, který stál opřený o stěnu. Nedalo mi to, vstala jsem a vzala do ruky kladívko a hřebík. Naposledy ten den jsem rozložila štafle a vylezla na ně. Hřebík při prvním úderu zajel do stěny jako do másla.

Při dalším úderu se odlouplo několik centimetrů zdi. Pokoušela jsem se hřebík vytáhnout. Cloumala jsem s ním ze strany na stranu a v okamžiku, kdy hřebík polevil, se vydrolil velký kus zdiva. A já zírala na lidské oko hledící na mě z otvoru!

Ubohá dívka došla klidu

Upustila jsem kladivo i hřebík a zřítila se s ohlušujícím výkřikem ze štaflí na zem. Vyrazila jsem ven z pokoje, prolétla chodbou a prudce otevřela dveře bytu, abych z něho unikla ven na náměstí! Tam jsem se nečekaně srazila s lidskou postavou.

Znovu jsem vykřikla a vzápětí se skácela do náruče svého manžela, který se vrátil ze služební cesty dříve. Ve stěně, která mě tak vyděsila, našli kriminalisté zazděnou postavu mladé dívky. Legenda o dceři lékárníka, kterou otec věznil v bytě, se ukázala pravdivá.

Šílený lékárník zazdil dceru do domu. Slehla se po ní zem a nápadníci se přestali před domem rojit. To se stalo dávno. Dívka byla konečně pohřbena a došla nejspíš klidu, protože se od té doby v domě už nic podivného nestalo.

Jitka N. (51), Krkonoše