Zabloudit v lese tak, že v něm zůstanete v noci, s sebou přináší velké, možná dokonce smrtelné nebezpečí. Poznala jsem to na vlastní kůži.

Věřím, že existují strašidelné lesy, a není jich na světě málo. Jen škoda, že nejsou označené, aby se jim člověk zdaleka vyhnul. Do jednoho takového jsme s manželem jednou vstoupili a dodnes na to s hrůzou vzpomínáme, i když to je už dvanáct let. Pravidelně o víkendech vyrážíme na túry a jsme také vášnivými houbaři.

Sešli jsme z cesty

Tehdy nás cesta zavedla hluboko do nitra lesů kolem Kašperských Hor. Ačkoli jsme se řídili turistickými značkami, podařilo se nám sejít z cesty. Po hodině marného hledání správného směru jsme si museli přiznat, že jsme zabloudili.

Začalo se rychle stmívat. Čím více jsme hledali cestu ven z lesa, tím více jsme se prodírali houštím a les houstl. Až padla tma. Ve chvíli, kdy už jsme byli zoufalí, se mezi stromy objevilo světýlko – jako by někdo svítil baterkou a dokonce nám mával.

Volali jsme, nikdo se ale neozýval. Ať už to byl kdokoli, naznačoval nám jasným světlem, abychom ho následovali. Ani na chvíli nás nenapadlo, že by to mohla být past.

Pomoc?

Byli jsme štěstím bez sebe! V dané situaci jsme neviděli nic lepšího, než to světýlko následovat. Konečně záchrana, říkala jsem si. Nejprve to vypadalo, že jsme si opravdu pomohli, protože jsme se dostali z toho nejhustšího lesa.

Světlo se od nás vzdalovalo ale stále rychleji, takže jsme museli přidat do kroku. Věřili jsme mu a překotně se potáceli tmou přes popadané větve a kameny.

Krok před smrtí

Najednou jsme ucítili, jak nás někdo zezadu chytil a strhl na zem. Nad námi se tyčila postava jako z hororu. Ale jen chvíli. Ta bytost rozsvítila baterku a pomáhala nám na nohy. Byl to myslivec, který v těch místech zrovna naštěstí obcházel svůj revír.

Rozhlédla jsem se, stáli jsme na skále a stačilo pár kroků a my se zřítili dolů. Co bylo to světýlko, které nás málem vlákalo do náruče smrti? Byla to nějaká zlá bludička nebo jiná temná síla?

Marta (68), Písek