Procházky pod noční oblohou, sladká slůvka o štěstí, které nás potkalo. Přesně takhle jsem si plánovala svou báječnou a ničím neposkvrněnou budoucnost.
Seznámili jsme se s Davidem díky mé kamarádce a zároveň jeho sestřenici, za kterou jsem se jednou o prázdninách vydala na návštěvu. Právě jsem dokončila střední školu a chystala se na vysokou. Byla jsem zvyklá, že mi věci vycházely. Rodiče mne podporovali a vzájemná důvěra byla pro nás samozřejmostí.
V okamžiku, kdy se David objevil, věděla jsem, že je to on. Blonďatý kluk s jasně modrýma očima, trochu ostýchavý, snad ani neměl být proč. Vypadal vážně dobře a takovým jedincům sebevědomí většinou vůbec nechybí. Jemu ale zřejmě scházelo.
Ostatní holky mi záviděly
Já si se sebou byla vždy jistá. Husté vlasy po mamince kluky přitahovaly a sportovní nadání po tátovi mi vše usnadňovalo.
Vysportovanou postavu a štíhlé nohy špatně trávily některé moje spolužačky a našlo se i pár takových, pro něž jsem byla protekčním „frackem“, co mu všechno vychází jen proto, jak vypadá.
Díky své bezstarostné povaze jsem ale takové záležitosti vůbec neřešila a nenechala si otravovat své jinak pěkně plynoucí dny. Byla jsem zamilovaná a prožívala jsem další ze svých báječných snů.
Rodiče si mého nového přítele zamilovali, a když mi David nabídl sňatek, kývla jsem.
Zpočátku to klapalo
Manžel mě maximálně podporoval. Poskytoval mi dostatečný prostor pro učení a v době zkoušek kolem mne chodil téměř po špičkách. „Jsem hrdý na svoji studovanou choť,“ vždy říkával. Proč říkal „choť“, to netuším.
Zvykla jsem si na jemné zacházení a nechávala se hýčkat. Možná jsem zažívala až příliš mnoho péče a začala ji brát jako samozřejmost.
A ze samozřejmosti se po čase může vyklubat nuda. Nejprve jsem si takové myšlenky nepřipouštěla, ale ve chvíli, kdy jsem potkala Marka, jsem pocítila značný neklid. Manželova péče mě přestávala bavit.
Čím dál častěji jsem zažívala nevysvětlitelné pocity nespokojenosti a viny zároveň, ačkoli jsem měla úplně všechno.
Nežili jsme spolu
S bolestnou upřímností sama k sobě jsem došla k zdrcujícímu zjištění, že mne čím dál víc přitahují „zlobiví“ kluci. Marek byl jedním z nich, a manžel byl jeho naprostým opakem. Zjistila jsem, že muž vedle mne už nežije svůj, ale můj život. Všechno mi podřídil, neudělal nic bez mého kývnutí.
Ptal se mne na každou maličkost, až chorobně se přizpůsoboval. Přestal vyžadovat jakýkoli osobní prostor, ani jednou za dlouhý čas nevyrazil s kamarády třeba na pivo. Zato já jsem vyrážela čím dál častěji a on na mě jen trpělivě čekal.
Chtěla jsem si promluvit
Jednoho večera jsem to nevydržela a rozhodla jsem se promluvit si s ním. „Davide, já takhle nemohu,“ začala jsem jen a on začal plakat a já neměla sílu dál pokračovat.
Zahrnul mne hromadou láskyplných řečí, vyznal mi nekonečnou lásku a ujistil mne, že jsem jeho osudovou ženou.
Prý si nedokáže život beze mne představit, a pokud bych ho někdy chtěla opustit, raději by prý dobrovolně odešel na druhý břeh. Bohužel jsem mu nevěřila a odešla od něj. Přes třicet let toho lituji. Pořád mám výčitky a jeho tvář před očima.
David spáchal sebevraždu a já se výčitek svědomí nikdy nedokázala zbavit. Svoje osamění beru jako trest za jeho mladý život, který jsem zmařila.
Jarmila K. (55), Liberec
