Každý rybník, jezero nebo řeka prý mají své strážce v podobě rusalek. Lidem, kteří jim pomohou, se prý mohou i ukázat!
Když jsem tuhle příhodu někomu vyprávěla, vždycky si mysleli, že je to jen nějaký výmysl nebo pohádka. Jsem sice už starší paní, ale oči mi slouží pořád dobře. A to, co jsem před pěti lety spatřila u jednoho rybníka na jihu Čech, jsem viděla moc dobře.
Potvrdil mi to pak ještě další člověk. Takže blázen rozhodně nejsem!
Místo, které mi učarovalo
Před časem si naši dlouholetí známí koupili chalupu v jižních Čechách. Jsou to naši přátelé už od mládí, a tak bylo jasné, že se tam za nimi občas podíváme. Hodně se mi v té krajině líbilo. Místo bylo klidné a jako stvořené pro delší procházky. A já jsem výlety a toulání se přírodou vždycky milovala!
Balzám na moje nervy
Kolem byly lesy a rybníky a to prostředí působilo jako pohlazení na moji duši, která byla unavená z kancelářské práce. Procházet se tamní krajinou tak bylo něco jako balzám na moje nervy.
Vydala jsem se na procházku
Tehdy na jaře, kdy k té příhodě došlo, jsme tam přijeli s manželem Rudolfem na celý týden. Počasí bylo takové aprílové, takže se manželovi ani známým moc ven nechtělo. Každou chvilku se totiž konala nějaká drobná přeháňka. Mně to ale nevadilo.
Vzala jsem si nepromokavou bundu a šla jsem sama. Byla jsem ráda, že se nadýchám čerstvého vzduchu.
Kolem nebylo ani živáčka
Nade mnou se honily šedé mraky a celá krajina působila trochu pochmurně a tajemně. To mi ale nekazilo radost z procházky. Takhle jsem došla až k rybníku, do kterého jsme se v létě chodili koupat. Kolem dokola nikdo nebyl.
Zastavila jsem se a pozorovala okolní krajinu a hladinu rybníka. Déšť vytvořil v nerovné půdě menší i větší louže.
Nešťastná rybka
Najednou jsem si všimla, jak se v jedné z nich něco mrská. Přišla jsem blíž a uviděla, že to je menší rybka. Moc dlouho jsem nepřemýšlela, jak se tam dostala. Opatrně jsem ji vzala do ruky. Vyklouzla mi, ale na druhý pokus už se to povedlo. Rychle jsem ji přenesla do rybníka, kam patřila.
Mladá žena na kraji rybníka
Pokračovala jsem dál v procházce s pocitem vykonaného dobrého skutku. Najednou jsem před sebou spatřila podivnou, skoro nezřetelnou postavu. Protože začalo trochu více pršet, myslela jsem si nejprve, že je to jen nějaký zrakový klam z těch vodních kapek.
Ale nebyl. Ta postava stála na kraji rybníka a dívala se na mě. Byla to mladá žena, celá v šedozeleném, takže trochu splývala s rákosím. Netvářila se nepřátelsky, naopak se usmívala.
Připadala jsem si jako ve snu
Stála jsem tam a připadala jsem si jako ve snu. Nebála jsem se a necítila ohrožení. Už v tu chvíli jsem přemýšlela, jak budu o tomhle setkání někomu povídat. Udělala jsem krok směrem k té bytosti. Pochopila jsem, že se asi jedná o vodní vílu.
Kdysi jsem o nich četla, ale samozřejmě jsem tomu nevěřila. Teď jsem ji ale viděla na vlastní oči.
Byla jsem jako omráčená
Došla jsem k ní na vzdálenost asi jednoho metru. Pečlivě jsem si ji prohlížela od hlavy až k patě. Nejvíce mě na ní zaujaly její oči. Byly jakoby průhledné. Ještě pár minut jsme na sebe s vílou hleděly.
Potom se mi uklonila a začala pomalu couvat do rybníka. Za okamžik se ztratila. Já jsem pak dlouho stála na místě a nemohla se pohnout. Cítila jsem se hrozně zvláštně a krásně. Pochopila jsem, že mi víla nejspíš přišla poděkovat za záchranu té nešťastné rybky.
Mysleli si, že si vymýšlím
Domů jsem se vrátila jako v mrákotách. Přemýšlela jsem, zda se mám ostatním se svým zážitkem svěřit, nebo raději ne. Nakonec jsem to udělala, ale jak jsem správně předpokládala, manžel ani známí mi nevěřili.
Neurazila jsem se, nechala jsem si to pro sebe jako zážitek, který se přihodí málokomu.
Už se mi nezjevila
Dávala jsem tu historku k dobru i během roku dalším přátelům a známým, ale jen několik málo lidí, kteří se zajímali o věci mezi nebem a zemí, připustilo, že je něco takového možné.
K onomu rybníku, přímo na to místo setkání, jsem se chodila během různých pobytů na chatě dívat, ale vílu už jsem nikdy neviděla. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že už ji asi nikdy nepotkám.
Opravdu existuje?!
Uběhly od té doby asi dva roky a já jsem v místní hospůdce náhodou zaslechla zajímavý rozhovor. Bylo to v letní sezoně, kdy okolí kolem rybníka bylo plné lidí, co se přišli koupat.
Dvě ženy se u vedlejšího stolku bavily o tom, že se jedné z nich den předtím topila malá dcerka.
Než jí přišla na pomoc, prý jí nad hladinou podržela nějaká „vodnice“. Viděly ji obě, jak matka, tak ta holčička. Do toho rozhovoru jsem se raději nepletla, ale potěšil mě. Přesvědčila jsem se totiž, že ta víla opravdu existuje. A ať si říká, kdo chce, co chce, já jsem ji skutečně viděla.
Jaroslava M. (67), jižní Čechy