Bylo mu přes padesát let, když se to přihodilo. Náš soused oslepl a my se o něho staráme. Občas máme pocit, že nás docela využívá.
Se sousedem z našeho patra jsme se jen zdravili a občas prohodili pár slov. Nebyli jsme kamarádi ani jsme se nenavštěvovali. Nebyl důvod. Byl o dost mladší než my a žil úplně jinak. Každý z nás měl svoji práci, koníčky i kamarády. Nic nás nespojovalo!
Když začalo hořet, nebyli jsme doma
Jenže potom se stalo neštěstí. O patro níž začalo hořet. My zrovna byli u dcery na chalupě. Taková náhoda! Neměli jsme tam tehdy vůbec jet, ale ona zavolala, že nás očekává a bude se prý zlobit, když nedorazíme. Byla čerstvě rozvedená a bylo jí smutno. Nechtěli jsme ji zklamat, a proto jsme na poslední chvíli vyrazili.
Vzhledem k pozdní hodině jsme u ní i přespali. Měla jsem takový divný pocit, že něco není v pořádku, ale přičítala jsem to nervům. Dceřin rozvod nebyl právě procházkou růžovými sady, jak se říká. Zeť si našel jinou ženskou, mladší a hodně atraktivní.
Dcera do poslední chvíle nic netušila, a ještě před rozvodem se úplně složila. Pár dní ani nemohla vstát z postele!
Nabídli jsme svoji pomoc
Ani její děti, naše vnoučata, jí moc nepomohly. Prý chtějí být loajální a nechtějí se vměšovat… No, trochu podpory by si od nich zasloužila, dle mého. Po návratu domů nás čekala zkáza. Byt, úplně zničený tím hašením, byl to nejmenší, co se nám přihodilo. Ostatní nájemníci na tom byli hůře.
Nikdo nezemřel, ale několik lidí bylo těžce popálených, a soused dokonce oslepl, jak jsme se dozvěděli při návštěvě nemocnice, kam jsme se hned vypravili. Domnívali jsme se, že by někdo mohl něco potřebovat!
Mysleli jsme na starší, osamělou paní, co bydlela hned vedle nás. Ta se chystala k dětem, které ji po dlouhém čase kontaktovaly a nabídly se, že ji vezmou k sobě.
Požár nám změnil život
Docela mě to překvapilo, protože ji nepřijely několik let navštívit ani o svátcích! „Tak na mě moje děti přece jenom nezapomněly!“ sdělila nám radostně. A také jsme mysleli na mladou maminku samoživitelku. Měla dvě malé děti a byla na ně úplně sama. Té jsme děti pohlídali, dokud se neuzdravila.
Byly dočasně svěřené do Klokánku. Nejhůř na tom byl pán z konce chodby. Prý spal, když požár vypukl, a zmatkoval. Přišel o zrak, když se snažil utíkat po schodech z domu. Vyběhl ven hořící a museli ho povalit a uhasit. Jako v nějakém filmu!
Museli jsme se toho hodně naučit
Pořídili jsme mu vše, co potřeboval při pobytu v nemocnici, protože to neměl kdo jiný udělat. Soused žil totiž sám. Nemohli jsme ho nechat na holičkách. Když se vrátil domů, bylo samozřejmostí se o něho postarat. Začátky nebyly vůbec lehké. Na svoji absenci zraku si nemohl soused Tomáš dlouho zvyknout.
Občas propadl beznaději a vyhrožoval sebevraždou. Manžel s ním strávil víc času než se mnou. Já obstarávala jídlo a lékaře. Chodila jsem mu vyzvednout léky, zařizovala úřední záležitosti a můj muž spíš ten volný čas. Stáhl mu mnoho knih ve čtené verzi, aby je mohl poslouchat.
Také Tomášovi naladil rádio na oblíbenou stanici a obstaral speciální telefon pro nevidomé. A chodil s ním ven, protože Tomáš se bál. Když člověk přijde o zrak v pozdějším věku, už se většinou nenaučí slepecké písmo ani si není jistý chůzí v terénu.
Malé děti se nejspíše rychle přizpůsobí a jejich hendikep jim v normálním životě zase tolik nebrání…
Jeho požadavky neberou konce
Bylo toho hodně, co se musel Tomáš, ale i my, naučit. Jeho stav, hlavně ten psychický, se časem o mnoho zlepšil a my mysleli, že máme vyhráno. Že si budeme moct konečně trochu vydechnout a začít zase žít svůj život. Opak byl pravdou.
Soused stále něco potřeboval a nám připadalo, že jeho nároky se zvyšují, místo aby se snižovaly.
„Obstarejte mi rotoped, ale aby nebyl drahý! Potřebuji teplou peřinu, chtěl bych k obědu to či ono… Poslední přání nám vyrazilo dech. „Chtěl bych nějakou tu placenou společnici. Prý na ni mám nárok!“ oznámil nám a my šli do kolen. Kde ji máme asi tak sehnat?
„Už toho mám dost. Pomáhat se má, ale všechno má svoje meze!“ hořekuje manžel a já jen krčím rameny.
Milada T. (68), Znojmo
