Rodiče mě vždy zahrnovali péčí. Myslela jsem, že je jejich láska bezpodmínečná. Opak se ale stal pravdou. V nejtěžší životní chvíli, mě moje vlastní máma krutě zradila.
Máma a táta pro mě vždy představovali jistotu, zázemí a bezpečí. Byla jsem jejich jediná dcera, takže se o mě hodně báli, a máma mě navíc dost hlídala. Do skoro třiceti let jsem u nich bydlela. Nevadilo mi to.
Jediné, co mi lezlo na nervy, bylo mámino ustavičné kontrolování. Každý večer jsem musela dopředu hlásit, kde budu a v kolik přijdu.
Cukr a bič
Čím jsem byla starší, tím víc jsem si připadala jako v kleci. Mí přátelé už bydleli s partnery, ze zábav chodili pozdě domů a nemuseli se nikomu zpovídat. V mámě jsem ale viděla velkou autoritu, která mi vždy se vším pomohla a udělala pro mě první poslední.
Jako dítě mě zahrnovala láskou, byla jsem její poslušná hodná holčička. Když jsem ale náhodou měla odlišný názor nebo se vrátila později, než jsem předem oznámila, nastal problém.
Křičela na mě a nadávala mi, že se neumím chovat, nemám krapet slušnosti a nahlas naříkala, kde že jsou ty doby, kdy jsem si nedělala, co jsem chtěla.
A ať se hlavně podívám na ostatní holky v mém věku, jak své mámy poslouchají. V téhle fázi jsme se vždycky poštěkaly, protože já jsem věděla, že máma je v tomhle extrémně majetnická a manipuluje – ať už vědomě, nebo nevědomě.
Táta byl jiný. Nehlídal mě, ale vlastně jsem ho ani moc nezajímala. Měl sen, že vystuduju jako on ekonomku a půjdu v jeho šlépějích. To se ale nestalo, vybrala jsem si uměleckou vysokou školu.
Láska rány léčí
Od doby, kdy jsem získala z mého pohledu skvělé místo na vysoké škole, kde jsem učila dějiny umění, mnou a mou prací táta opovrhoval. „To není práce – kreslit si,“ říkával. Když mi bylo třicet, začala jsem chodit se svým dlouholetým kamarádem Lukášem. Záhy na to jsem se k němu nastěhovala.
Měl malý byt – garsonku. Pocházel z chudé, ale šťastné rodiny. Jeho rodiče na rozdíl od našich žili na vesnici a měli mezi sebou vřelé, láskyplné vztahy. To jsem Lukášovi moc záviděla. Lukáš byl citlivý, hodný kluk, který rychle poznal, jak mě rodiče ovládají.
Nabídl mi svobodu, po které jsem toužila a bydlení s ním bylo doslova náplastí na moje rány.
Mohla jsem chodit domů kdykoli jsem chtěla, o víkendech jsme chodili do galerií a muzeí a dokonce jsem mohla kreativně tvořit i na malém balkonku, kterým jeho byt disponoval. Když jsem bydlela u rodičů, nesměla jsem nic.
Sice měli ohromnou zahradu a dům, ale ani ve svém pokoji jsem si nemohla dělat, co jsem chtěla. Lukáše naši nenáviděli. Možná jenom z principu, že mě vytáhl z jámy lvové. Máma ho měla za burana, tátovi se nelíbilo, že byl z chudé rodiny.
Po půl roce vztahu jsem přišla do jiného stavu. Neplánovali jsme to, hodně nás to tedy překvapilo. Nevěděla jsem, zda si dítě nechat, navíc Lukáš se moc nadšeně netvářil. Zrovna se mu rozjížděla kariéra a asi se ještě úplně necítil na to, stát se tatínkem.
Už nejsi moje dcera
Měsíc jsem to držela v tajnosti a vedli jsme doma diskuse o tom, co bude. Lukáš mi neustále připomínal, že rozhodnutí nechá na mně, protože já si prý musím být jistá, zda dítě chci, nebo ne. Začala jsem se cítit nejistě ve vztahu k němu a nevěděla si rady. Šla jsem tedy za svými rodiči, abych se s nimi poradila.
Kdo jiný než moje máma by mi mohl pomoct? „Už nejsi moje dcera!“ byla slova mámy, když jsem jí o svém těhotenství řekla.
Křičela na mě, že jsem lehká holka a Lukášovi, který šel tehdy se mnou coby duševní opora, nadávala, že mě schválně zbouchl, abych si ho pak musela vzít a on shrábl všechen rodinný majetek.
Táta mě po té děsivé hádce vzal stranou a nabídl mi něco jako finanční odškodnění. Byl ochoten mi posílat kapesné i na dítě, jenom když se k nim vrátím a Lukáše nechám jít.
„Doufám, že se ti něco stane, nebo že potratíš“, zněla slova mé mámy, když mě vyprovázela ze dveří. Z toho všeho mi bylo na zvracení. Byla jsem zoufalá.
Špatné rozhodnutí
Další dva měsíce jsem jen ležela doma a chtělo se mi umřít. Z umělecké školy mě mezitím vyhodili, protože jsem do práce po hádce s mámou už prostě nepřišla. Lukáš peněz taky moc neměl, sotva na zaplacení nájmu.
Začali jsme se i spolu hádat, vyčítala jsem mu, že při mně nestojí, dítě stejně nechce a radost z toho taky nemá.
Najednou jsem měla pocit, že můj život není takový, jaký jsem si vysnila. Na potrat jsem nakonec šla, věděla jsem, že se o dítě sama nepostarám. Lukáš vzal totiž mezitím roha. Byt zůstal ale na mně, takže jsem se alespoň nemusela potupně vracet k našim.
Našla jsem si práci v poradenství a teď se starám o klientky, které procházejí těžkými životními situacemi. Od toho incidentu uběhlo už skoro dvacet pět let, ale není dne, kdy bych si své rozhodnutí v nerozhodnosti nevyčítala.
To, co jsme si udělali a to, co jsem udělala svém nenarozenému dítěti já, pro to není cesty zpět.
Až teď, když už jsem dospělá a mám naštěstí své vlastní děti, vidím, jak moc byl můj vztah s rodiči nezdravý a modlím se, abych takový špatný vliv neměla i na své potomky.
Eva (59), Ostrava
