Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
8 minut čtení

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

Související články
3 minuty čtení
Zamilovala jsem se do Dušana, byl to hodný kluk, nosil mi květiny. Moji rodiče byli proti této známosti a přemlouvali mě, ať ji ukončím. Rodiče mi vybrali ženicha. Zní to jak z předminulého století, ale je to pravda. Říkali, že to se mnou myslí dobře, jenomže všichni víme, kam vede cesta, co je dlážděna dobrými úmysly. Dnes, řekne-li mi někdo, že to se mnou myslí dobře, otřesu se hrůzou. Z dobr
3 minuty čtení
Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám. Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života. Smála se.
4 minuty čtení
Musím se svěřit se zradou, která ještě dnes pálí jako čert. Ta zrada přišla od někoho, kdo mi byl nejbližší. Moje vlastní sestra mi přebrala manžela. Tomáše jsem poznala na vysoké škole. Byl to kluk s neposednými kudrnatými vlasy a smíchem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Zamilovali jsme se do sebe rychle a bezhlavě. Po dvou letech jsme se vzali a založili rodinu. Měli jsme dvě
3 minuty čtení
V lásce jsem bohužel neměla štěstí. Provdala jsem se za agresivního alkoholika, život s ním byl nesmírně těžký a také smutný. S manželem jsme se po dvaadvaceti společných letech nenáviděli na život a na smrt. Po rozvodu jsem přemítala, zdali mám nějakou hezkou vzpomínku, alespoň třeba jedinou, ale mozek mi ji odmítal vydat. Vybavovaly se mi jen samé zlé věci, jako by se žádné dobré neuskutečnil
3 minuty čtení
Byla jsem ještě malá holka. Já a mé spolužačky jsme obdivovaly jinou dívku. O sedm let starší a velmi krásnou. Tak jsme se jí chtěly ve všem vyrovnat. Bylo jí patnáct a jmenovala se Eliška. Krásná, jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé blond vlasy, které se leskly na slunci jako medový samet. Její oči byly velké a modré, skoro jako by se v nich zrcadlil celý svět. Nesmírně krásná dívka, kterou
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
nasehvezdy.cz
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
Na dovolenou u moře, na luxusní kabelky, šaty, nebo dokonce na nové auto musí Monika Absolonová (48) zatím zapomenout. Všechny její úspory se totiž rozkutálely. Nejen proto, že má zpěvačka po rozcho
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
iluxus.cz
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
Lexus představuje v evropské premiéře zcela nový model ES, nová technologie s vysokou úrovní pohodlí a bezpečností. Osmá generace tohoto globálního sedanu prémiové třídy přijde na trh počátkem příštíh
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
epochalnisvet.cz
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
Do „třináctých“ komnat Rudolfa II. nahlédne jen málokdo. Augšpurský obchodník Hans Kraft je jedním z vyvolených. „Teď se můžete chlubit tím, že jste viděl, co mnoho jiných ne,“ usměje se na něj císař, když ho provází mezi policemi své kunstkomory.   Pravda, obdobných sbírek existuje v Evropě celá řada, pražská kunstkomora císaře Rudolfa II. (1552–1612) se
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
21stoleti.cz
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
Vědecký tým z Ostravské univerzity, Biologického centra Akademie věd ČR a dalších evropských a amerických institucí odhalil zásadní změnu v energetickém metabolismu parazita Vickermania ingenoplastis,
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
epochaplus.cz
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
Černé skříňky, ač oranžové, jsou klíčovými svědky leteckých neštěstí. Od pádu ruského Tu-154 v Černém moři až po jejich neuvěřitelnou odolnost v extrémních podmínkách – tato zařízení ukrývají odpovědi na otázky, co se pokazilo. Přečtěte si, jak fungují a proč jsou téměř nezničitelné. Slyšíme o nich ve zprávách v souvislosti s leteckými tragédiemi. Ale víte,
Udržitelnost pod značkou luxusu
rezidenceonline.cz
Udržitelnost pod značkou luxusu
Ještě stále panuje představa, že dům postavený na ekologických principech musí být výhradně minimalistický, až asketicky zařízený. Pokud se ovšem realizace ujmou zkušený architekt s nadanou designérkou, realita vypadá zcela jinak. Hlavním cílem tohoto projektu bylo minimalizovat dopad budovy a jejího provozu na životní prostředí. A protože dům si navrhovali sami majitelé, uznávaný indický architekt
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
skutecnepribehy.cz
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
Když jsem ztratila manžela, moc jsem se trápila. Netušila jsem, že existuje místo, které vdovám vrací radost a chuť do života. Pomohlo i mně. Můj Jindřich byl naprosto skvělý manžel. Znali jsme se z vysoké školy. Byla to láska na první pohled, zamilovala jsem se hned, jak jsme se potkali na první přednášce. Po škole jsme
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
historyplus.cz
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
Křivolakými uličkami Štrasburku se rozléhají divoké výkřiky. Stovky obyvatel města se do hudby extaticky zmítají, svíjejí a všelijak kroutí. Ve tvářích mají zcela mrtvolný výraz a viditelně jsou na konci svých sil. V poskakování ale neustávají, dokud vyčerpáním zcela nepadnou. Co bylo příčinou podivného „tanečního moru“, který v létě 1518 město zachvátil? Štrasburk platí
Směs z lesních hub nakyselo
tisicereceptu.cz
Směs z lesních hub nakyselo
Na nakládání se hodí hříbky, babky, lišky i poddubáky. Suroviny na 4 sklenice 1 kg očištěných hub 2 lžíce octa sůl Na nálev 500 ml octa 1,5 l vody 10 kuliček pepře 10 kuliček nového k
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
nejsemsama.cz
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
Život je jako jízda na kole, a kdo chce udržet rovnováhu, musí se hýbat. Kila ani roky nejsou překážkou, jen výzvou. Co je nejvhodnější, když sedavý způsob života začíná ovlivňovat zdraví? Je to chůze – nejlepší pohyb venku, při kterém přirozeně posilujete celé tělo. Stačí alespoň třicet minut chůze obden a ve svižnějším tempu. Pokud máte
PETEXPERT DEN 2025
epochanacestach.cz
PETEXPERT DEN 2025
V sobotu 31. května 2025 se v pražském Pesoparku v Uhříněvsi uskuteční první ročník akce pro širokou veřejnost – PetExpert den. Tento celodenní zážitkový program je určen pro všechny milovníky psů, jejich psy i rodiny s dětmi. Akce je zdarma a nabídne praktické ukázky práce se psy, přednášky, odborné konzultace, soutěže, stánky se sortimentem pro
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
enigmaplus.cz
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
Je to děsivý pohled. Krajina, kam až oko dohlédne, je poseta těly mrtvých ptáků a z nebe s tupým žuchnutím padají na zem další a další. Jako by snad početné hejno za letu zemřelo ve stejný okamžik. Mn