Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
8 minut čtení

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé