Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

reklama
Související články
23.5.2024
Odstěhoval se do staré hájovny na kraji lesa, s nikým se nebavil, zamračený, zanedbaný a mrzutý. Byl to velice záhadný muž. Byl to místní podivín. Odstěhoval se z vesnice, která mu připadala asi příliš rušná, ač to byl zapadákov, do staré hájovny na kraji lesa. S nikým se nebavil, a když, tak jednoslabičně. Bylo mi jasné, že je to chlapík s tajemstvím, a babička mi to tajemství prozradila. B
22.5.2024
Můj první muž byl omyl. Ostýchám se to přiznat jen proto, že máme děti. Musela jsem si ho vzít z vděku. On byl vyučený, já jsem měla vysokou školu. Nijak neopovrhuji lidmi s nižším vzděláním, leč s mužem jsme měli jiné zájmy, byli jsme jiné povahy. On byl výbušný, já klidná. Proč jsme se tedy brali, říkáte si? Nebýt jeho, nebyl by tu Gustav kdysi jel kolem vážné nehody. Auto narazilo do m
22.5.2024
Moje dcera Hanička se ocitla v nelehké životní situaci. Je nemocná, a navíc ji trápí manžel. Jak já jako máma mohu pomoct? Vždy byla statečná a nechtěla od nikoho pomáhat. Bylo jedno, jestli šlo o vystřihovánky v dětství, nebo vymalování bytu v dospělosti. Teď mi to dochází. I za manželství si musela obstarat spoustu věcí, které spíš náleží mužům. „Mami, přestaň si už konečně dělat zbytečné sta
21.5.2024
Nedávno jsme oslavili pětadvacáté výročí svatby. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že budu podávat žádost o rozvod a láska se promění v prach. Bylo to fantastické. Uspořádali jsme večírek pro naše blízké přátele. A protože bylo pěkné počasí, konal se na zahradě. Nechyběly květiny a nádherné dárky, úžasný dort, momenty plné emocí, úsměvů a přání. Láska na první pohled Potkali jsme se v posl
12.5.2024
Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Nerozlučné kámošky od školy V prvn
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Magické MSG Sphere: Největší kulovitá stavba světa
epochalnisvet.cz
Magické MSG Sphere: Největší kulovitá stavba světa
Nová lasvegaská dominanta se pyšní hned dvěma světovými rekordy. Předně na světě nenajdete větší kulovitou stavbu a zároveň je fasáda MSG Sphere opatřena největší LED obrazovkou! Displej zabírá úctyhodných 54 000 metrů čtverečních, a tak by do kapsy strčil i pražský Václavák!   K začátkům této unikátní stavby se musíme vrátit do února 2018, kdy
Krémové houbové rizoto
tisicereceptu.cz
Krémové houbové rizoto
Provoňte ho aromatickými bylinkami, jako je rozmarýn nebo tymián. Ingredience 250 g kulatozrnné rýže 200 g hub, nejlépe hříbků 80 ml bílého vína 100 g másla 30 g šalotky 70 g parmazánu 6 l
Holubího reka nechali vycpat
historyplus.cz
Holubího reka nechali vycpat
Obránci francouzské pevnosti Vaux, střežící přístup k Verdunu, se už dlouho neudrží. „Tohle je naše jediná šance,“ říká velitel a vysílá jejich posledního poštovního holuba es žádostí o pomoc… Nezbývá než doufat, že holub Vaillant poselství doručí. Od 2. června 1916 Němci útočí na opevnění Vaux, střežící severovýchodní přístup k městu Verdunu. Major Sylvain Eugène Raynal (1867–1939) tuší,
Janis Joplin: Královna blues, která uhořela na hranici slávy
epochaplus.cz
Janis Joplin: Královna blues, která uhořela na hranici slávy
Drogy, sex a rock’n’roll. Život Janis Joplin, legendární zpěvačky s nakřáplým hlasem, která se stala ikonou hippies a symbolem ženské svobody, byl plný vášně, excesů a tragického konce v pouhých 27 letech.   Hudební svět ještě nestihl smířit se ztrátou Jimiho Hendrixe, a už 4. října 1970 truchlí znovu. Na předávkování drogami umírá v prokletém věku
Cyklická pentózofosfátová dráha chrání hostitele zároveň před patogenem i před vlastní imunitní reakcí
21stoleti.cz
Cyklická pentózofosfátová dráha chrání hostitele zároveň před patogenem i před vlastní imunitní reakcí
Nový článek Michaliny Kazek a Lenky Chodákové z Laboratoře molekulární integrativní fyziologie drozofily, který vyšel v prestižním časopise Plos Biology, ukazuje, jak důležité je pro organismy nastavi
Ničí si Farna zdraví kvůli penězům?
nasehvezdy.cz
Ničí si Farna zdraví kvůli penězům?
Zpěvačka Ewa Farna (30) je na vrcholu kariéry, a tak nechce vynechat ani jedno vystoupení, dokud vyprodává haly. To však znamená, že své tělo rozhodně nešetří. Málo spí a jídlo si koupí tam, kde to z
Sennheiser přináší technologie vlajkových lodí širšímu publiku
iluxus.cz
Sennheiser přináší technologie vlajkových lodí širšímu publiku
Společnost Sennheiser dnes oznámila zahájení prodeje nejnovějších plně bezdrátových sluchátek – Sennheiser Accentum True Wireless. Sluchátka vynikají mimořádnou ergonomií, hybridním aktivním potlačení
Tajemství berlínského podzemí: Je to labyrint plný duchů?
enigmaplus.cz
Tajemství berlínského podzemí: Je to labyrint plný duchů?
Síť podzemních tunelů a bunkrů pod hlavním městem Německa má především souvislost s obdobími druhé světové války a následné studené války, která rozdělila svět i samotný Berlín. Se zdejším podzemím je
Bubínek z Indie v mém obchodě byl kouzelný
nejsemsama.cz
Bubínek z Indie v mém obchodě byl kouzelný
Prodávala jsem různé předměty, většinou suvenýry z našeho města. Měla jsem ale i několik vzácných kousků z daleké ciziny. Ten člověk vstoupil do mého obchodu s orien­tálními předměty krátce po obědě. Nade dveřmi se rozklinkal malý zvonek a já vzhlédla očima od pultu v okamžiku, kdy muž vcházel. V tuto dobu do obchodu mnoho lidí nechodilo a já si toho člověka mohla lépe
Bubínek z Indie v mém obchodě byl kouzelný
skutecnepribehy.cz
Bubínek z Indie v mém obchodě byl kouzelný
Prodávala jsem různé předměty, většinou suvenýry z našeho města. Měla jsem ale i několik vzácných kousků z daleké ciziny. Ten člověk vstoupil do mého obchodu s orien­tálními předměty krátce po obědě. Nade dveřmi se rozklinkal malý zvonek a já vzhlédla očima od pultu v okamžiku, kdy muž vcházel. V tuto dobu do obchodu mnoho lidí nechodilo a já si toho člověka mohla lépe
Zoo Chomutov: Zahrada, ve které můžete i bydlet
epochanacestach.cz
Zoo Chomutov: Zahrada, ve které můžete i bydlet
Zoologická zahrada nebo přesněji Zoopark Chomutov se mezi českými zoo může pochlubit jedním prvenstvím. Je totiž sice jednou z nejmladších, ale současně svou rozlohou 112 hektarů největší českou zoo, téměř dvakrát tak velkou, než je ta pražská. Zakladatel a jeho velký sen Přitom tradice chovu zvířat na stejném místě pochází už z předválečného období. Ve zdejším městském