Co když náš svět není jediný, který existuje? A co když nás občas nějakou hrůzostrašnou náhodou neznámé síly přenesou do říše mrtvých?

Můj příběh se stal už téměř před deseti lety, a když se s ním někomu svěřím, kaž-

dý si myslí, že si vymýšlím. Mně se to všechno ale doopravdy stalo. Při vzpomínkách na ten hrůzný večer se mi ještě dnes dělá mdlo a občas se mi o tom zdají i kruté a děsivé sny.

To místo jsem znala nazpaměť

Byl tehdy sychravý podzimní večer a já jsem jela na návštěvu z města ke svým starým rodičům. Bydleli v malé vesnici, kam přijížděl autobus jen ráno a večer, a mě vždycky čekala ještě dlouhá cesta zkratkou přes pole.

Znala jsem ji skoro poslepu. Chodila jsem po ní na autobus do školy a ze školy už jako malá holka. Neměla jsem problém najít náš rodný dům ani v chumelenici nebo v hustém dešti.

Musela jsem jít jinou cestou

Tentokrát se mi ale cesta zkomplikovala. Autobus se rozbil kousek od konečné zastávky. Bylo

nemyslitelné, aby ho někdo přijel opravit a on tak mohl pokračovat v cestě dál, proto jsem to riskla a rozhodla jsem se vydat listopadovou tmou po jiné polní stezce.

Nebála jsem se. Nebylo to moc kilometrů daleko. Strach jsem začala mít až ve chvíli, kdy mě najednou obklopila záhadná studená mlha!

Někde jinde

Přišlo to zničehonic. Najednou nebylo vidět ani na krok a já jsem během několika málo vteřin ztratila orientaci. Vůbec jsem nevěděla, kterým směrem se mám vydat k domu rodičů. Zkoušela jsem volat, jestli se třeba někdo neozve.

Kolem mě však panovalo jen hrobové ticho. Mlha se naštěstí po chvilce začala zvedat a vystřídala ji zpátky večerní tma. Nijak mi to ovšem nepomohlo, protože jsem své okolí ani trochu nepoznávala!

Kolemjdoucí si mě nevšímali

Najednou jsem spatřila, jak proti mně někdo kráčí. Byl to starší muž. Vůbec si mě nevšímal. Oslovila jsem ho, představila se a zeptala se ho na cestu. Na má slova ten pán nereagoval. Šel bez jediného slova dál. Zmocnil se mě divný pocit.

Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale něco mi říkalo, abych to nedělala. Bloudila jsem kolem dokola a naprosto jsem netušila, kde jsem.

Dvojice dávno zemřela

Netrvalo to ani tři minuty a proti mně zase někdo kráčel. Tentokrát to byla dvojice, která se držela za ruku. Říkala jsem si, že ti určitě nebudou dělat, že mě nevidí. S nadějí, že mi pomohou, jsem se vydala směrem k nim.

Jak jsem se k nim přiblížila a spatřila jsem, kdo to je, rozklepaly se mi nohy hrůzou! Moc dobře jsem ten pár poznala. Byli to manželé, které jsem potkávala kdysi v době dospívání – až do toho tragického dne, kdy se zabili v autě!

Jako ve zlém snu

Na nic už jsem nečekala a rozběhla se od dvojice pryč. Po chvilce jsem se ohlédla ze sebe, jestli za mnou neutíkají, ale už jsem je nespatřila. Šla jsem dál, aniž bych věděla, kam jdu, a propadala jsem stále většímu zoufalství.

Připadala jsem si jako v nějakém špatném snu. Marně jsem ve tmě očima pátrala po něčem, co bych znala. Kolem mě byl nějaký jiný svět, ve kterém se procházeli mrtví!

Ozvalo se něčí zašeptání

Dala jsem se skoro do pláče, když vtom jsem za sebou uslyšela něčí zašeptání. Bála jsem se ohlédnout. Něčí hlas, ani jsem nepoznala, jestli mužský, nebo ženský, mi radil, abych se dala směrem doleva, a tam že najdu cestu zpátky.

Nevím proč, ale poslechla jsem. Koneckonců jsem neměla co ztratit. Horší to už být nemohlo. Vydala jsem se tedy směrem, jakým mi neznámý poradil, a přitom jsem za sebou stále cítila jakýsi chlad a slyšela něčí dech.

Konečně v bezpečí

Když začala znovu padat mlha, dodala jsem si odvahu a ohlédla jsem se. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Spatřila jsem svého dědečka, který zemřel, když mi bylo deset let. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Po chvilce i jeho postavu zahalila mlha, a když se znovu zvedla, viděla jsem, že už jsem zpátky ve světě, který znám. Na nic jsem nečekala a doslova jsem běžela směrem k domu rodičů a cítila jsem se v bezpečí teprve ve chvíli, kdy mi máma otevřela dveře.

Vím, co jsem prožila

Rodičům jsem se se svým neuvěřitelným zážitkem nesvěřovala, protože by mě měli za blázna. Později jsem to vylíčila svému manželovi a synovi, ale ani u nich jsem nenašla pochopení. Upřímně, moc se jim ani nedivím.

Asi kdyby to někdo vyprávěl mně, také bych dost pochybovala. Těžko to mohu nějak dokázat, ale vím, že se to všechno opravdu stalo!

Vysvětlení asi nikdy nenajdu

Rozumné vysvětlení pro ten zážitek nemám. Možná že někde vedle našeho světa opravdu existuje i svět jiný, ve kterém dál žijí ti, kteří jsou pro nás mrtví. Kdo ví, třeba se to jednou dozvíme…

Kamila J. (51), Ústí nad Orlicí