Byla jsem jedináček a dítě, které mělo snad všechny možné alergie a neduhy. S tím jsem musela žít a smířit se. Pak mi ale těžká životní chvíle ukázala opak.

Musím se přiznat, že jsem byla vymodlené dítě. Odmalička jsem měla všechno, na co si jen dítě může vzpomenout. Když jsem si ale přála nějaké zvířátko, narazila jsem na nepřekonatelnou bariéru svých alergií.

Psí nebo kočičí chlupy byly pro mě smrtelným nepřítelem. A tak to bylo i s jídlem.

Od narození jsem byla smířená s tím, že mám alergii na lepek a laktózu. Taky jsem měla astma, a díky tomu jsem se zahrabala mezi knihami na filozofické fakultě a nemohla se stát letuškou a cestovat po světě, jak jsem toužila.

Když zemřel otec, ještě deset let jsem žila s maminkou. Díky mým chorobám a celkové neduživosti to se mnou žádný přítel dlouho nevydržel a na dítě jsem si netroufala. Těhotenství bych nepřežila, natož porod.

Úplně sama

Když mi táhlo na čtyřicítku, zemřela i maminka. Zůstala jsem sama. Snažila jsem se udržet byt, ve kterém jsem se narodila, ale doba byla neúprosná. Sama jsem nájem neutáhla.

Došlo to tak daleko, že jsem o byt přišla a dostala termín, ke kterému jsem se měla vystěhovat. V tu nejtěžší chvíli se zjevila moje spolužačka z vysoké školy.

Žádné alergie

Holka z vesnice, poloviční sirotek, která se měla co ohánět. Byla akční a schopná přežít i v nejtěžších podmínkách. Věci z vypovězeného bytu jsem si odvezla ke známým do sklepa a nastěhovala se dočasně k ní.

Měla kočku, papouška a psa. „To nedám!“ Zděsila jsem se hned ve dveřích. „Budeš muset!“ zněla její odpověď. A tak jsem tam spolu s ní a její zvěří bydlela půl roku. Zatímco ona řešila moje bydlení, já čekala na smrt. Alergie se ale nedostavily.

Lhali mi?

Netrvalo dlouho a spolužačka mi po jednom nedělním obědě oznámila, že ta výborná bramborová kaše, co jsem právě snědla, je z normálního mléka a buchta vyzařuje lepek na dálku. Nebylo mi vůbec nic.

Přemýšlela jsem, zda jsem se časem a léty otužila, nebo mi rodiče prostě lhali? Během tří měsíců u spolužačky jsem si našla lepší práci. Tam jsem potkala Milana a s ním si stihla za minutu dvanáct pořídit díte.

Do bytu jsem si časem odvážila koupit i kočku. Kdyby nebylo toho finančního kolapsu, nikdy bych se nedozvěděla, že jsem nejspíš úplně zdravá. A neměla bych svou dceru ani vnoučka Filípka.

Monika (62), Kladno