Některým ženám se stává, že se do nich zamiluje muž, který odmítá odhalit svoji identitu. Tajného ctitele se pak podaří vypátrat až po letech.

Kterou dívku nebo ženu by nepotěšilo, kdyby dostala nějaké milostné vyznání? Mě vždycky hřál zájem mužů u srdce. S jedním vyznáním lásky jsem si ale nevěděla rady.

Myslela jsem si, že už nikdy nezjistím, kdo mi na gymnáziu začal psát krásné romantické dopisy a verše.

Schovávala jsem si ty ručně psané dopisy v zásuvce s ostatními drahocennostmi, které mi přinesl život. Byla to přinejmenším hezká vzpomínka na mládí. A také záhada, u které jsem se smířila s tím, že nebude nejspíš nikdy odhalena.

Se samotou jsem se smířila

Neměla jsem v životě zrovna ustláno na růžích. Moje sestra zemřela na vážnou nemoc ve svých pětačtyřiceti letech. Byla to pro mě obrovská ztráta, protože jsme se měly moc rády, svěřovaly jsme se jedna druhé a vzájemně jsme se podporovaly a pomáhaly jsme si.

Já jsem o dva roky později prožila celkem bolestný rozvod, když jsem zjistila, že mě manžel podvádí s naší nejlepší kamarádkou. Neměla jsem se s tím ani komu svěřit. Velice to se mnou tehdy otřáslo a také to značně snížilo moje sebevědomí.

Za pár měsíců jsem se z toho oklepala a navázala jsem vztah s dalším mužem, ten ale nevydržel, a takhle se to opakovalo ještě dvakrát. Pak už jsem se rozhodla být raději sama.

Role babičky mě těšila

Příliš mě to netrápilo, měla jsem dvě dcery, obě už si dávno pořídily rodiny a já byla tou hodnou babičkou, na kterou se mohly vždycky obrátit. S vnoučaty jsem si dobře rozuměla, ráda jsem je hlídala a užívala jsem si jejich přítomnosti.

Vlastně mi toho v životě moc nescházelo. Často jsem vzpomínala na své mládí, jak to ve zralém věku dělá asi každý člověk. Vracela jsem se především k těm dopisům, které mi chodily od třetí třídy gymnázia až do mých pětadvaceti let. Bylo jich celkem čtrnáct.

Anonymní ctitel

První z dopisů mě kdysi překvapil. Našla jsem ho jednou odpoledne po vyučování v kapse svého kabátu ve školní šatně. Potěšila mě hezká slova a chtěla jsem znát jejich autora. Pisatel dopisu ale chtěl zůstat v anonymitě, protože bych mu prý stejně dala košem.

V tomhle směru se mýlil, jenže jak jsem mu to měla vysvětlit, když jsem neměla tušení, o koho se jedná? Líbil se mi způsob, jakým psal. Ta slova nebyla nijak nadnesená a přehnaná, naopak působila velmi upřímně a láskyplně.

Další dopisy pak už chodily na naši adresu. Matka se mě vždycky vyptávala, od koho jsou, jenže já jí nedokázala dát odpověď. Myslela si, že před ní něco tajím. Předpokládala jsem, že autorem dopisů je někdo z mých spolužáků nebo ze studentů jiných tříd.

Milostná vyznání nebo přání k narozeninám či svátku nepřestala chodit ani po maturitě. V té době už jsem moc nepřemýšlela, kdo mi to píše. Pokud chtěl zůstat v utajení, co jsem s tím mohla dělat?

Provdala jsem se

Kluci o mě měli celkem zájem, takže jsem měla několik vztahů, o kterých pravděpodobně ten anonymní ctitel věděl. Bydleli jsme totiž na malém městě, kde se podobné věci rychle roznesou.

Když mě viděl s jinými chlapci, nejspíš ho to jen utvrdilo v přesvědčení, aby mi svou totožnost neprozradil. Uběhly dva další roky a já jsem se provdala. Dotyčný to zřejmě zjistil a dopisy přestaly chodit. Odhalení, kdo tím ctitelem byl, na mě čekalo až po mnoha a mnoha letech.

Cesta do minulosti

Byla jsem už ve věku, kdy člověka rozesmutní, ale nepřekvapí, že zemře někdo z jeho vrstevníků. Na jeden pohřeb jsem se tak vypravila předloni do svého rodného města.

Nebyl to přímo vrstevník, ale oblíbený profesor češtiny, který byl v době mých studií jen o pár let starší než my, studenti.

Všichni jsme ho měli moc rádi. Byl k nám přátelský, spravedlivý, uměl si sjednat respekt. Pohřbu se zúčastnilo opravdu hodně lidí, mezi nimi i řada bývalých spolužáků nebo těch, které jsem si z gymnázia pamatovala od vidění.

Neušlo mi, jak mě upřeně sleduje jeden z přítomných. Nedokázala jsem si ho přesně zařadit.

Po smutečním obřadu ke mně přistoupil a oslovil mě. V tu chvíli jsem pochopila, s kým mluvím – že je to on, kdo mi před lety vyznával lásku. Vzpomněla jsem si, že to byl stejně starý kluk z vedlejší třídy. Jmenoval je Ludvík.

Řekla jsem mu, že vím, kdo mi tenkrát ty dopisy psal. Nezapíral.

Byl prý moc stydlivý

Šli jsme si sednout do kavárny a Ludvík se mi svěřil. Litoval, že si tenkrát netroufl říct mi o své lásce přímo do očí. Prý byl moc stydlivý a já moc oblíbená. V životě se mu pak moc dobře nevedlo, dokonce se ani nikdy neoženil a neměl děti.

Tímhle jedním setkáním všechno skončilo. Záhada byla odhalena a pro nás dva už bylo příliš pozdě, než abychom na základě dávného nepřiznaného citu mohli něco začínat. Přesto jsem ráda, že jsem měla možnost svého dávného ctitele osobně poznat.

Aneta N. (66), střední Čechy