Už od mládí mám zvláštní vazbu k tomuto hradu. V jeho blízkosti se cítím jako omámená a zdají se mi záhadné sny.

Nejenže jsem moc ráda zpívala jako dítě známou trampskou písničku „Na Okoř je cesta“, ale pak jsme na tom místě jednou byli s kamarády na vandru. Bylo to na střední škole, s krosnou na zádech jsme procházeli českou krajinou a přespávali pod širákem.

Když jsme tak dorazili jednu krásnou, slunnou sobotu na louku před tímto hradem, měla jsem zvláštní pocit. Ta zřícenina byla pro mě jako zjevení. Z toho hradu totiž šla magická síla, která mě přikovala na místě.

Najednou jsem nebyla schopná udělat krok, nohy mi podklesly a já se svalila do trávy.

A nemohla se zvednout. Poseděli jsme tam asi dvě hodiny, nasvačili se a já nemohla ani jíst, ani pít, jen jsem zírala. Byla jsem jako očarovaná. Když se naše parta zvedla, museli mě postavit na nohy a vléct pryč. Pak se mi zbytek dne smáli.

Husité běželi kolem

Tu noc jsme spali na louce poblíž a já měla živý sen. Probudil mě dupot nohou, křik a řinčení zbraní. Posadila jsem se a zírala do noci. Ve světle měsíce, jsem viděla bandu lidí, podivně oblečených, jak se ženou z kopce k hradu. Jeden běžel blízko a já viděla, jak nad hlavou točí cepem.

Hrozně jsem se bála, že si nás všimnou. Dlouho jsem za nimi zírala a slyšela, jak se z údolí rozléhá křik a vřava, jako by se tam bili. Když jsem to ráno ostatním vyprávěla, nikdo mi nevěřil.

Krátce nato jsme probírali ve škole husitské války a padla zmínka o hradu Okoř, který husité dobyli. Hlavou mi proběhl sen, co se mi poblíž Okoře zdál.

Další sen

Před dvěma lety jsem vyrazila na hrad s vnučkou. Seděly jsme v trávě před hradem, povídaly si, a já najednou usnula. Padla na mě hrozná únava. Vůbec netuším, jak se to mohlo stát.

A tentokráte jsem viděla, jak se nade mnou sklání krásná dívka v dlouhých šatech. Byla mi tak známá! Otevřela jsem oči a ještě viděla, jak se vznesla k nebi jako nějaký anděl. Kdo to byl?

Musela jsem se pídit po historii hradu a dočetla se zvláštní příběh, který mě zasáhl víc, než bych čekala. Byla to pověst o dívce Julianě, kterou otec, hradní pán rytíř Sukorád, nutil do sňatku s bohatým šlechticem. Dívka však byla zamilovaná do mlynáře.

Byla to ona?

Když se otec dozvěděl pravou příčinu toho, proč se dcera zdráhá vdát se, dal ji uvrhnout do hradní věže o chlebu a vodě, dokud si to nerozmyslí. Když to zjistil její milý, naplánoval útěk. Ten se jim podařil. Náhle se za uprchlíky ale ozval dusot kopyt.

Rytíř, který byl bez sebe vzteky, oba mladé milence proklál mečem. Pak byl trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a v lítosti nad svým skutkem tu svůj život dokonal.

Je snad Juliana oním přízrakem, který podle svého budíku chodívá o půlnoci strašívat, jak se v písni zpívá? A byla to ona, kdo se mi ve snu zjevil? Její tvář mi byla tak známá, až se mi chtělo brečet.

Moc by mě zajímal můj minulý život, jestli jsme se v něm nepotkaly. A jaký vztah jsme spolu měly?

Soňa (63), jižní Čechy