Moje problémy se šéfovou začaly nevinně. V práci se mi vždy dařilo a vydržela jsem tam i přes dvě mateřství. Třetí už moje „kamarádka“ nevydýchala…

Nikdy jsem v práci neměla sebemenší problém. Vždy jsem všechno odevzdávala včas a nikdy si na nic nestěžovala. Proto by mě vůbec nenapadlo, že by se něco mohlo zvrtnout. Z mé šéfové

Renaty se léty stala i má kamarádka, přece jen jsme spolu trávily hodně času. A v ničem jsme si nekonkurovaly. Ona chtěla kariéru a nechtěla děti, já to měla přesně naopak, takže nám tato symbióza naprosto vyhovovala.

Těšila jsem se na holčičku

S Tomášem jsme měli dvě děti. Je fakt, že na mateřské jsem byla vždy co nejkratší možnou dobu, právě z loajality k Renatě. I když jsem byla doma, chodila k nám na návštěvu.

„Už mi v práci moc chybíš, kdy se vrátíš?“ naléhala pokaždé a já se tedy do práce vrátila už po roce. Naštěstí jsme měli babičku, tak to nebyl problém.

Když byli kluci v pubertě, znova jsem otěhotněla. Asi proto, že už byli naši kluci takhle staří, nikdo nečekal, že bychom se chtěli s Tomášem pouštět do třetího dítěte.

Jenže já jsem si vždycky přála holčičku, kterou bych mohla česat, oblékat a dělat s ní všechny ty věci, co jsem s kluky dělat nemohla.

Nakonec jsem otěhotněla

Popravdě jsme se o třetí dítě dlouho snažili, jen jsme to nikomu neříkali. Naše snažení trvalo víc než pět let. Oběhali jsme s mužem všemožné doktory. Všude nám řekli, ať tomu dáme čas, že nic lepšího nám poradit nemohou. Přece jen jsem už nebyla nejmladší.

Když se mi konečně nedostavila menstruace a já jsem uviděla pozitivní těhotenský test, byla jsem radostí bez sebe.

S mužem, který se na miminko také moc těšil, jsme byli neskutečně šťastní. Tentokrát jsem ovšem těhotenství snášela hůř. Ranní nevolnosti byly opravdu silné, nemohla jsem pozřít ani sousto, hned jsem běžela na záchod.

Ranila mě necitlivostí!

Ovlivnilo to i mou výkonnost v práci, někdy jsem nebyla schopná nic udělat. Když nevolnosti překročily únosnou mez a moje doktorka mi napsala neschopenku, musela jsem v práci s pravdou ven o trochu dřív. Původně jsem to totiž chtěla odkládat co nejdéle.

„Jsem ve třetím měsíci těhotenství. V lednu příštího roku by se nám mělo narodit miminko,“ řekla jsem Renatě.

Na její reakci jsem ale nebyla připravená… Tvářila se hodně překvapeně a nakonec řekla: „To jsem opravdu nečekala. Myslím, že jsi už na děti moc stará, a navíc nemám chuť za tebe zase hledat náhradu,“ řekla mi a kroutila hlavou.

Zpátky se mi nechce

Odešla jsem bez reakce. Opravdu hodně mě to vzalo. Urazila mě naprosto nehorázným způsobem. Ztratila jsem o ní všechny iluze. Naše kontakty i její návštěvy ustaly. Od kolegyň jsem se pak dozvěděla, že začala hanět moji práci a pomlouvat mě, kde mohla.

Nenašla na mně najednou nit suchou. Po porodu jsem tedy tentokrát zůstala dlouho na mateřské… Máme vysněnou holčičku. Roste jako z vody. Od své bývalé kamarádky jsem po roce dostala upozornění, že buď nastoupím do práce, nebo ukončí můj pracovní poměr.

Já si řekla, že se mi zpátky k té závistivé bývalé kamarádce nechce. Navíc byl zákon na mé straně a rodičovskou dovolenou jsem si vybrala do posledního dne. Renata soptila, ale to bylo tak všechno, co mohla dělat.

Jitka S. (53), Ostrava