Sedla jsem do auta, které řídil můj opilý zeť. Když havaroval, všechno mi došlo. Byl v podmínce, a dokonce měl zákaz řízení.
Měla jsem ho nechat jít do vězení? Ten den byl hrozný hned od rána. Polila jsem si úplně novou halenku kávou a potom hned na schodech ulomila podpatek. Hlava mě bolela jako střep, ale to bylo šéfovi jedno. Svolal jednu z těch svých nekonečných porad.
Zastavil mi
Odpoledne jsem byla úplně grogy. Ploužila jsem se z práce tempem starého šneka a myslela, že domů už nikdy nedojdu. Zapomněla jsem si v práci peněženku i s doklady a kartami, neměla jsem ani na městskou dopravu.
„Nastup si, svezu tě!“ ozvalo se z otevřených dveří auta, které vedle mě prudce zabrzdilo. Byl to můj povedený zeť.
Hodný a pracovitý kluk, jen s dodržováním předpisů měl problém. Před rokem ho přistihli, jak řídí opilý. Jel z nějakého mejdanu a dostal podmínku. Prý měl přísného soudce, jinak by vyvázl lépe.
Nevím, ale určitě si trest zasloužil, v opilosti se prostě řídit nesmí! Dcera s ním kvůli tomu dlouho nemluvila, ale láska byla silnější. Slíbil, že už to nikdy neudělá!
Řídil, a nesměl řídit
Bezmyšlenkovitě jsem nasedla a až o chvilku později jsem si uvědomila, že cítím v autě odér alkoholu. „Že ty jsi zase pil, Luďku?!“ vystartovala jsem na něho rozčíleně. Jen se tak blahosklonně usmál. Prý jen malou štamprličku u kamaráda.
V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že on vlastně řídit auto vůbec nesmí. Měl zákaz od toho soudu!
Než jsem se stačila rozzlobit, ozvala se rána. Ani nevím, jak se to stalo, koukala jsem zrovna rozzlobeně z okýnka. Náraz se mnou trhnul, až se mi bezpečnostní pás bolestivě zařízl do krku. Vystřelil airbag a já dostala ránu do nosu.
Hlava mi cukla, jako by se mi chtěla utrhnout. Seděla jsem beze slova a strnulá, asi v šoku.
Můj zeť taky mlčel. „Nestalo se ti nic?“ otázala jsem se ho a on jen ze sebe vypravil takové zamečení. Asi ho ten pás taky pěkně přiškrtil. „Co to bylo?“ zeptala jsem se, jako bych to nevěděla. Měli jsme havárii. Naštěstí zeťák nikoho nepřejel. Jen narazil do lampy!
Byli jsme oba v šoku
„Já nesmím řídit. Půjdu do vězení,“ konstatoval a rozbrečel se. Úplně jsem se zděsila. On bude v kriminálu, dcera zůstane s dětmi sama, a ještě ta ostuda. Zmocnil se mě vztek. Nejraději bych toho holomka přehnula přes koleno a pořádně mu nabančila! Nic jiného by si nezasloužil… Ale rozhodla jsem se jinak.
„Přesedni si! Vezmu to na sebe!“ zavelela jsem a už jsem se chystala přelézt na jeho místo. Věděla jsem, že hrajeme o čas. Nehýbal se. Jen vydechoval ten svůj alkohol. Byl cítit všude.
Stáhla jsem okénko a vystříkala do vzduchu svoji voňavku, kterou jsem nosila stále při sobě. „Dělej! Pospěš si!“ rýpla jsem ho do boku loktem. Asi ho to pěkně zabolelo. Vykřikl.
Vyměnili jsme si místa
Ale probudilo ho to z letargie. O chvíli později jsem seděla za volantem. Policie u nás byla za chviličku. Dali mi dýchnout. Samozřejmě nic nenaměřili. „Paní řidičko, nevěnovala jste se řízení!“ napomenul mě takový mladíček s červenými pupínky na čele. Udělala jsem na něho prosebná psí kukadla:
„Prosím, omlouvám se. Udělalo se mi nějak mdlo. Ale nic se nestalo. Lampu zaplatím!“ Chvilku přešlapoval a potom vyndal bloček s pokutami. Byla pěkně mastná, ale já se radovala. Prošlo nám to!
„Prosím, neříkej nic doma, tvoje dcera by se se mnou rozvedla!“ prosil mě a já slíbila, že budu mlčet.
Mám obavy
Večer, po pořádném hrnku kávy, jsem se trochu uklidila. Přemýšlela jsem o všem, co se mi přihodilo. Podváděla jsem, ale to mě mrzelo ze všeho nejméně. Horší bylo, že nebezpečné a nezodpovědné chování zeťovi opět prošlo. A já mu k tomu napomohla!
Co když se ho dopustí znovu? Byl tak nezodpovědný! Lehkomyslný!
Jenže, co když tentokrát někoho zraní? Zabije? Přejede nějaké děcko? Budu za to zodpovědná já! Udělalo se mi víc mdlo než v tom autě při havárii. Ani dceři jsem se nemohla svěřit. Tíží mě tajemství a sužují obavy. Teď už vím, že to moje rozhodnutí bylo špatné a já nevím, jak ho napravit!
Karolína M. (63), Aš
