Dcera věčně chodila po baráku, prolézala zahradu, stodolu a kůlny a přemýšlela, co vyhodit. Prý aby to tu nestrašilo.

Dcera s manželem a malou vnučkou se zrovna přistěhovali k nám do podkroví, dům byl dvougenerační a s oddělenými vchody. Dalo se tedy předpokládat, že společné bydlení bude dělat dobrotu.

Všechno tomu nasvědčovalo, jedinou vadou na kráse byly dceřiny občasné záchvaty přehnané pořádkumilovnosti, kdy chodila po baráku a po dvorku, prolézala zahradu, stodolu, starou prádelnu a kůlny a přemýšlela, co vyhodit.

„Aby to tu nestrašilo,“ vysvětlovala.

„Aby se kamarádky, až si je pozvu, nedivily, co to tu máme za krámy.“ Občas vynesla na denní světlo cosi, co ve mně vyvolalo celou řadu vzpomínek. Jako třeba ta gypsová muchomůrka. „Tu nevyhazuj,“ prosila jsem. „Mami, je to kýč,“ poučila mě.

Zuřivě jsem vrtěla hlavou: „Mně je fuk, že je to kýč. Nevyhazuj ji.“

Čaj o páté

Byla to vzpomínka. Našla ji někde vzadu v zahradě, kde jsme nechávali divoce růst vysokou trávu a luční kvítí – pro motýly, jak je to teď v módě. Vrátila jsem ji tam zpátky a pohladila ji po puntíkované hlavičce. Moje vzpomínka na pratetu. Tu muchomůrku mívala pod smrkem hned za vrátky.

Jako dítě jsem ji obdivovala, stejně jako rozložitý lustr z paroží v obýváku nebo pratetinu čajovou soupravu zdobenou fialovými kvítky. Prateta byla dáma z bohatého rodu a z pití čaje uměla udělat obřad. Podávala ho o páté, tak, jak to má být.

Tradovala se o ní historka, že kdysi citelně narušila prvomájové oslavy, když kráčela v rozjásaném průvodu nikoli s transparentem Ať žije První máj! ale s velikou cedulí, na níž stálo psáno: Chci všecko zpátky! Z průvodu ji odvlekl policajt.

Na památku

Byla ostrá jako břitva, k dospělým upřímná, co na srdci, to na jazyku, ke mně, protože jsem byla ještě dítě, laskavá. Vlastní děti mít s nemohla, a když umřel prastrýc, byla osamělá. Jezdily jsme jí s mámou pomáhat. Ráda jsem utírala prach z lustru z paroží.

A při každé návštěvě jsem si pohladila červenou muchomůrku pod smrkem, hned u branky. „Už ani neudrží hrnek,“ slyšela jsem, jak šeptá máma tátovi. Dbala jsem pak na to, abychom pratetě přivezly hodně vitaminů.

To jen dítě si může myslet, že kmotřičku s kosou zastaví pytlík ovoce. Když umřela, máma řekla, že si smím vzít něco na památku, ale jen nějakou bezcennou maličkost. Vzala jsem si muchomůrku.

Alena (57), okolí Českých Budějovic