Babička mi kdysi říkala, že zvířata poznají, kam udeří blesk. A já se o tom přesvědčil u svého psa. Vytáhl mě ze srubu na poslední chvíli.

Tesáky svíraly v bezmocné křečí zrezivělý řetěz, který byl omotán kolem stromu. Vyrůstal uprostřed mýtiny. Pes uvázaný ke stromu se vysílením postavil na všechny čtyři. Třásl se na nich jako na chatrných chůdách.

Bylo nad jeho síly zaštěkat. Z mordy vyšel jen naříkavý sten, který mě bodl u srdce. Dospělý vlčák tu musel být uvázán celou věčnost. Obracel se mi žaludek nad tím, jak se někdo zbavil starého a určitě nemocného psa.

Můj příchod způsobil u zvířete krátké obživnutí. Brzy se svalil na zem a upřel na mě své velké bolestné oči. Udělal jsem několik kroků blíž a měl se na pozoru, kdyby pes s posledním zbytkem sil zaútočil. To se nestalo.

Vysvobodil jsem ho

Nechal mě přiblížit až k sobě a má ruka ho pohladila. Tiše zakňučel. Řetěz byl nad jeho síly. Bylo vidět, že s ním bojoval dlouho. Tesáky byly obroušené, některé uvolněné a některé chyběly. Musel tu být přivázán ke stromu několik dnů. Bez žrádla, bez vody.

Musel jsem se vrátit do svého srubu, který kdysi postavil můj otec v Orlických horách. Vzít si pilku na kov a pak se pokusit řetěz přeříznout. Trvalo to věčnost. Pes mě s vyplazeným jazykem sledoval v leže.

Tichým kňučením jako by mi pomáhal. Donesl jsem ho do svého srubu a pustil se do ošetřování. Nebyl jsem doktor, ale jako lapiduch na vojně jsem se mnohé přiučil. Zjistil jsem, že psa někdo musel po uvázání pořádně zbít holí.

Na nohy

Tělo bylo doslova poseto šrámy. Přední pravá pracka bylo přeražená. Kdo tohle udělal, musel mít pořádnou sílu a zároveň smrtelný vztek na psa. Dal jsem mu jméno Buck podle psa ze slavného románu Volání divočiny od Jacka Londona. První den jsem si myslel, že to nepřežije.

Ležel v agonii u kamen a odmítal potravu. Mohl mít nějaká vnitřní zranění, o kterých jsem nevěděl. Už jsem se ho rozhodl dovést k veterináři, když se Buck náhle postavil na nohy. Přišel ke mně se skloněnou hlavou a olízl mi ruku. Pohladil jsem ho.

Musel to být dříve nádherný pes. Za několik dnů vypadal úplně jinak, než jsem ho zuboženého našel. Vyráželi jsme spolu do okolních kopců a já si užíval předčasného důchodu. Miloval jsem hory v jakémkoli ročním období.

Netušil jsem, že mi Buck moji péči oplatí. Ten večer se koruny stromů klátily jako opilí obři. Vichřice dosáhla svého maxima a byla doprovázena bouří. Seděli jsme doma u krbu. Buck náhle žalostně zakňučel a přiskočil ke mně, až jsem se lekl.

Splatil svůj dluh

Popadl mě za rukáv a snažil se mě táhnout ke dveřím. Bránil jsem se marně. Vytáhl mě ven do vichřice kropené deštěm. A vlekl mě v tom nečase dál a dál.

Sotva jsem se ocitl několik metrů od svého srubu, vzduchem kmitla sinavě bílá žíla blesku a mohutný strom se skácel přímo na srub.

Pád stromu ho rozpůlil a já zíral na hromadu třísek, která z domku zbyla. Buck mi zachránil život! Starám se o něj dodnes a stal se mým skutečným čtyřnohým přítelem!

Petr (64), Pardubice