Po svatbě to šlo se mnou z kopce, domov mě ubíjel. Musela jsem pryč, pryč od dětí, pryč od manžela! Nechtěla jsem nikoho už nikdy vidět.

Byla jsem odjakživa společenská, měla jsem spoustu přátel, s nimiž jsem vyrážela pravidelně na skleničku. A při jednom takovém večírku jsem poznala Filipa.

Rodinný typ

Byl to milý, leč oproti mně trochu tichý, kluk. Ale to vůbec nevadilo, naopak, dali jsme se dohromady a skvěle se doplňovali. Byl to rodinný typ. Kluk ze vsi. Jeho rodina pro něho byla vším. A tak netrvalo dlouho a přišel s návrhem založit si rodinu vlastní.

Nejprve jsem se mu vysmála. Potom jsem ale pochopila, že to myslí vážně. Byla jsem do něj hodně zamilovaná a tušila jsem, že lepšího chlapa, než je Filip, asi jen těžko najdu. A tak jsem po jeho usilovném přemlouvání přikývla. Vezmeme se a začneme se snažit o miminko.

Podařilo se nám to překvapivě rychle. Rok na to jsme přivítali na svět naši holčičku. Těhotenství byla fuška, o porodu ani nemluvím, ale to, co přišlo poté, jsem nečekala ani v nejhorším snu. Můj život se s dítětem převrátil vzhůru nohama. Vůbec jsem mateřství nezvládala.

První rok života mé dcery mám jako v mlze. Zato si docela živě vybavuji, jak mi pan doktor v té době oznámil, že budu mít druhé miminko. To už v plánu nebylo. Hystericky jsem se rozplakala. Jak můžu mít dvě děti, když nezvládám péči ani o jedno?

Koupila jsem letenku

Narodil se syn. Filip byl v sedmém nebi, jeho sen o velké rodině se začíná plnit. Zato pro mě to byla živoucí noční můra. Nebyla jsem šťastná, byla jsem k smrti unavená, vyčerpaná. A děti to cítily. Neustále plakaly, nebyly k utišení. Už jsem neměla sílu, chtěla jsem zmizet, utéct někam hodně daleko.

A tak jsem to jednoho dne už nevydržela. V noci jsem si sbalila kufr a odešla. Na stole jsem Filipovi nechala dopis na rozloučenou. Vrátit už jsem se nikdy nechtěla. Ze svých tajných úspor jsem si koupila letenku a nasedla na letadlo do Francie.

Jaká matka by se takhle zachovala? Jen ta nejhorší, letělo mi hlavou. A přesně taková jsem byla já! Byla jsem sama v cizí zemi. Našla jsem si útulný hotel, a tam strávila pár dní. Konečně jsem se se vyspala, odpočinula si. Ale úleva nepřicházela.

Otevřely se dveře

Poprvé jsem poznala, jak hrozný je stesk. Chyběl mi Filip a mé děti. Vydržela jsem to měsíc, než jsem došla na letiště a koupila si letenky domů. Zazvonila jsem u našeho bytu. U místa, kam patřím, a odkud jsem zbaběle utekla. Srdce mi bušilo jako splašené, břicho se mi svíralo napětím.

Filip mě určitě nenávidí, letělo mi hlavou. Konečně se otevřely dveře. Proti mně stál můj muž v náručí s naším několikaměsíčním synkem. S provinilým pohledem jsem sklopila oči a mlčela. I on stál jako sloup.

Nečekala jsem, že mi někdy odpustí, on však měl velké srdce a jen mě pevně objal.

Vyříkali jsme si to a já přísahala, že udělám vše pro to, abych konečně byla dobrá máma. Začínat znovu bylo těžké, ale stálo to za to. Dodnes se svým dětem omlouvám, jak hrozná matka jsem na začátku byla. Byť ony si to samozřejmě nepamatují. Naštěstí.

Renata (58), Praha