Do svého muže jsem byla zamilovaná, ale občas jsem jsem měla pocit, jako by byl duchem nepřítomný. Po nehodě, která se mu stala, jsem se dozvěděla něco, co mě šokovalo.

Seznámili jsme se na chmelové brigádě ve třetím ročníku na střední škole. Antonín byl můj první chlapec. A tak když mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, byla jsem jedno slzavé údolí.

Dva roky se neskutečně vlekly, doma byl pouze několikrát, ale vydržela jsem a doufala, že je mi věrný. Kamarádky mě lákaly na zábavy, ale raději jsem seděla doma, aby neměl podezření, že jsem možná celou tu dobu nebyla sama.

Nejisté myšlenky

Konečně mi přišel dopis, ve kterém mi psal, že přijede. Nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila. Běžela jsem k vlaku a když jsem ho viděla vystupovat, radostí jsem neudržela slzy dojetí. „Teď už budeme pořád spolu,“ řekla jsem a objala ho.

Trochu mě zarazilo, že z jeho strany v uvítání nebylo tolik vřelosti, alespoň jsem měla ten pocit.

Myslela jsem, že spolu strávíme celý den, vždyť jsme se tak dlouho neviděli, Tonda se ale vymluvil. „Uvidíme se zítra nebo pozítří,“ prohlásil chladně. Bylo mi do pláče. Bála jsem se, že se třeba na vojně seznámil s jinou a mě už nechce. Ale ty myšlenky jsem rychle zaplašila.

Za dva dny jsme se viděli a bylo všechno jako dřív. Za rok byla svatba. Za další rok se nám narodila Monička. Můj muž byl velmi šťastný. Byl dobrým a starostlivým otcem a naše manželství bylo vlastně ukázkové. Minimálně na pohled. Byly ale dny, kdy jsem si tím nebyla tak docela jistá.

Otazník mezi námi

Tonda byl často myšlenkami jinde. Býval odtažitý a vůbec už jsem mezi námi necítila to, co dříve. Ale nevěděla jsem, čím by to mohlo být. Rozuměli jsme si, často jsme se spolu smáli, měli jsme stejné názory…

Přesto mezi námi visel otazník, který jsem nedokázala pojmenovat. Bála jsem se, že je mi nevěrný.

Když jsem se ho na to ale zeptala, usmál se a odpověděl, že v žádném případě. Věděla jsem, že mi nelže. Co mezi námi ale v tom případě bylo špatně? Byly dny, kdy jsem si říkala, že vůbec nic. Poté přišly chvíle, kdy se mi můj muž zdál duchem nepřítomný.

„Tondo, nemáš nějaký problém? Nechceš mi něco říct?“ zeptala jsem se ho jednou. Odpověděl, že žádný problém nemá. Naše manželství bylo jinak harmonické, Tonda se věnoval rodině, nedával přednost žádným kamarádům a ani nechodil do hospody. Prostě dobrý manžel, kamarádky mi ho záviděly.

Když byly Moničce čtyři roky, narodil se Filípek. Můj muž byl v sedmém nebi. Měla bych být vlastně šťastná. Mám dvě zdravé děti, hodného, pracovitého muže, moji rodiče ho mají rádi, s tchyní dobře vycházím, tak jsem si říkala: „Co bych ještě chtěla?“

Nápadné změny

Děti vyrostly a manžel se rozhodl, že změní práci. Měl více peněz, ale byl méně doma, vracel se až večer, pokud vyrážel pracovně někam dál, přespal tam.

Děti již měly své zájmy, já si udělala kurz cvičitelky jógy, byla jsem celkem vytížená ale na Tondu jsem se vždy večer těšila.

Na to, že naše manželství není tak intenzivní jako na začátku, jsem si zvykla. Zamilovanost přeci v každém vztahu po čase pomine… Pořád jsem ale věřila, že Tonda je ten nejlepší muž pro mě.

Samozřejmě se i v našem manželství občas prohnala nějaká ta hádka, vždy jsme ale všechno nakonec přešli s humorem.

Byli jsme prostě sehraná dvojka. V té době mi neušlo, že Tonda změnil značku vody po holení. Vůni, kterou jsem mu celé manželství kupovala, teď vystřídala jiná, mě ne zrovna příjemná.

„Proč jsi změnil značku té kolínské?“zeptala jsem se, když jsem objevila v koupelně novou lahvičku. „Tohle je jen reklamní vzorek, ale mně se líbí,“ odpověděl nezaujatě.

Jindy si přinesl novou košili. V duchu jsem se sama sebe ptala, proč si koupil další košili, když jich má plnou skříň… „V pátek mám firemní školení, představ si, že spolužák ze střední dělá u stejné firmy a pozval mě na jeho chatu,“ řekl mi Tonda nadšeně. Moc přátel, s nimiž by vyrážel někam na výlety neměl.

Jeho plány mě tedy překvapily. „Kterýpak spolužák?“ zeptala jsem se. „Asi ho neznáš,“ odpověděl. Jeho slova mi nedala spát. Mou kolegyni její muž podváděl rovných pět let a tak „šikovně“, že na nic dlouho nepřišla.

To mně se stát nesmí, běželo mi hlavou, když můj muž radostně vyrážel na víkend se svým tajemným známým.

Nehoda

Červíček žárlivosti ve mně hlodal i když se Tonda v neděli vrátil domů. Celý zářil. Tak veselého a spokojeného jsem ho dlouho neviděla. Moje fantazie běžela na plné obrátky. To co stálo za jeho dobrou náladou by mě ale nenapadlo ani v nejdivočejších snech.

A pak přišlo to neštěstí. Můj muž měl nehodu s autem. Nedal mu přednost zdrogovaný řidič…

Tonda naštěstí přežil, ale měl zlomenou ruku, plechy mu pořezaly nohu, tak ho museli operovat. Hrozně mě to vzalo, denně jsem za ním jezdila do nemocnice, seděla jsem u jeho postele, držela ho za ruku.

Myslela jsem na něj ve dne v noci. Jednoho dne jsme práci jsme museli něco naléhavého vyřešit, a tak jsem manželovi ráno zavolala, že dnes nestihnu dorazit, přijdu ale určitě zítra.

Problém v práci jsme však ten den vyřešili dřív a já běžela za Tondou do nemocnice.

Když jsem otevřela dveře pokoje, úplně jsem ztuhla. U jeho postele seděl cizí muž. Držel mého manžela za ruku a hladil ho ve vlasech. „Toníku, až se uzdravíš, prosím tě, řekni to své ženě,“ říkal zrovna naléhavě. „Co mi má říct?“ zeptala jsem se.

S pravdou ven

Oba se na mě překvapeně otočili, netušili, že mají společnost. A tak šel ten den můj manžel s pravdou ven. Přiznal se mi, že je homosexuál. Krve by se ve mě nedořezal, když mi představoval svého partnera Láďu, s nímž se před pár týdny seznámil.

Prý už někdy v pubertě zjistil, že ho nepřitahují dívky, ale líbí se mu chlapci.

Myslel ale, že když začne chodit s dívkou, že se změní, tak si našel mě. Mě měl a má moc rád, ale vztah k mužům je prý silnější. Málem se mi udělalo zle. „Tak já žiji více než třicet sedm let s někým, kdo je někým jiným!“ křičela jsem.

S pláčem jsem utíkala z jeho pokoje. Běžela jsem jako splašená, až jsem ve vestibulu srazila nějakého muže v bílém plášti.

„Omlouvám se,“ vzlykala jsem. Ten muž si mě ale zkoumavě prohlížel. „Můžu vám nějak pomoct, jsem lékař,“ řekl starostlivě, já jsem se ale přes pláč nezmohla na žádnou rozumnou odpověď. „Pojďte, zvu vás na kávu a na dort, to vám zvedne náladu,“ mrkl na mě.

O pár minut později jsme seděli s tím panem doktorem v nemocniční kantýně, popíjeli kávu a já jsem mu vyprávěla svůj příběh jako ze špatného vtipu. Pozorně mě vyslechl a poté mi vtloukal do hlavy, že bych si s manželem měla promluvit.

„Určitě vám nechtěl ublížit, dejte mu šanci,“ říkal mi. Po hodině jeho vytrvalého přemlouvání jsem stála opět před manželovým pokojem. Jít dovnitř nebo zůstat stát? Vešla jsem dovnitř.

Můj muž už byl sám, posadila jsem se k jeho posteli a ptala se na všechny otázky, které se mi honily hlavou.

A on odpovídal. „Pořád tě mám rád,“ říkal mi a já mu řekla totéž. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala, i naše dospělé děti to musely přijmout. Nakonec jsme se ale v dobrém rozešli. Když jsme podepisovali rozvodové papíry, stále jsme milovali jeden druhého.

Hlas srdce

Respektuji ale, že můj muž odešel za hlasem svého srdce. I já jsem to udělala, když jsem o pár týdnů později šla poděkovat panu doktorovi za kávu a dobrou radu. Zjistila jsem, že si s ním rozumím více, než bych čekala.

Tonda dnes žije se svým partnerem Láďou, já jsem opět šťastně vdaná, již pátým rokem. S Tondou se stále navštěvujeme, již dávno jsem mu všechno odpustila. Máme spolu dvě zdravé děti a Tonda se koneckonců ke mně celé ty roky choval hezky. Na naše manželství vzpomínám v dobrém.

Zuzana (66), západní Čechy