Ta bezmoc se nedá popsat, můj muž byl v nemocnici, hrozilo, že přijdeme o byt, ale od banky jsem bez plné moci nedostala žádné informace.
V manželství s Otou žijeme dlouhé roky, máme dospělou dceru. Před mnoha lety jsme si pořídili pěkný třípokojový byt na sídlišti. Vzali jsme si na něj půjčku, kterou manžel splácel sám. Řekl, ať se nestarám, že to zaplatí. Pracoval jako zedník na živnost a zpočátku celkem slušně vydělával.
Neplatili mu
Před čtrnácti lety přišla krize a najednou se všechno změnilo. Firma, pro kterou pracoval, mu několikrát nezaplatila faktury. Tenkrát jsem o tom nevěděla.
Často nadával a stěžoval si, že mu zase nepřišly peníze, ale naslibovali mu hory doly, a on pro ně pracoval dál. Prý jim to přece nenechá, musí práci dodělat, protože kdyby odešel, nedostal by vůbec nic.
To už mu dlužili nejméně 70 tisíc. Já jsem pracovala jako prodavačka v kantýně, takže jsem moc velký plat nedostávala. Neměla jsem dost na to, abych z toho platila ještě úvěry. Táhla jsem celou domácnost, protože Ota byl pořád bez peněz.
Vždy mě ujišťoval, že až mu konečně pošlou peníze, co mu dluží, všechno to vyrovná.
Jednou přišel doporučený dopis. Ota si ho vyzvedl na poště a nechtěl mi říct, o co jde. Zdálo se mi to divné a tušila jsem, že je to něco špatného, když to přede mnou tají. Nenápadně jsem mu nahlédla přes rameno a chtěla jsem mu dopis vzít, ale odstrčil mě. Stačila jsem něco zahlédnout, vypadalo to jako výzva k uhrazení dluhu.
Z té částky na mně šly mdloby. Pohádali jsme se. Rostly tam obrovské úroky. Ota mi řekl, ať se nestarám, že to zaplatí, ale z pár desítek tisíc to byly najednou statisíce, zjistila jsem, že úvěry už nesplácí hodně dlouho. Vůbec o tom nemluvil a dělal jakoby nic.
Všechno se zhroutilo
Byla jsem z toho v šoku, ale dušoval se, že to určitě splatí, ať se o to nestarám. Ujišťoval mě, že si nemusím dělat starosti. Jak čas běžel, nechala jsem to být a starala jsem se o domácnost, co nakoupit, uvařit, uklidit…
Jednou večer jsem už byla v posteli a manžela jsem slyšela z koupelny. Najednou se ozvala rána.
Vyběhla jsem na chodbu a uviděla jsem Otu ležet na chodbě na zemi. „Co ti je? Proboha co se ti stalo?“ Křičela jsem v šoku. Sotva sípal, skoro nemluvil. Jen ukazoval na hruď. Nemohl popadnout dech. Byla jsem vyděšená. Začala jsem panikařit.
V tu chvíli jsem vůbec netušila, co dělat. Zatelefonovala jsem tedy nejdřív dceři a ta mi řekla, ať honem volám sanitku.
Otu si v nemocnici nechali a řekli mi, že to byla mrtvice. Ptala jsem se jeho ošetřujícího lékaře, z čeho se mu to stalo, řekl, že to bývá obvykle ze stresu. Manželovi ochrnula levá polovina těla a doktor řekl, že není příliš velká šance na zlepšení stavu.
Doma jsem prohledala všechny Otovy dokumenty. Našla jsem dokonce příkaz k exekuci.
Co s námi teď bude?
Hrozilo, že přijdeme o byt a vůbec o všechno! Byl to šok! Teď už se nedivím, že z toho můj muž zkolaboval. Začala jsem si vyčítat, že jsem z něj nevytáhla co se děje, že jsem to nezachytila dřív než bylo pozdě. Jak se teď o něj postarám? Skončíme na ulici?
Sotva jsem se trochu vzpamatovala, hned další den jsem volala do banky, kde měl splácet ten osudný úvěr.
Bylo mi jasné, že tam musím nějaké peníze poslat, aby věděli, že se snažíme. Jenomže o současné výši splátky jsem neměla tušení. Bankovní úřednice mi na můj dotaz odpověděla: „A máte plnou moc?“ Tu jsem tedy rozhodně neměla.
„Jak můžu mít plnou moc, když manžel je v nemocnici a nedokáže se ani podepsat!“ Vykřikla jsem bezmocně. Co teď? Manžel ležící po mrtvici a ještě přijdeme o byt!
Trvalo tři měsíce, než jsem získala přístup k informacím a mohla jsem poslat splátku úvěru na účet banky. Otův zdravotní stav se mírně zlepšil, tak mi ho přivezli domů.
Staraly jsme se o něj s dcerou, ale dlouhodobě to bylo zcela nezvladatelné. Navíc jsem potřebovala chodit do práce, abych mohla splácet úvěr. Příspěvek na péči, na který jsem měla nárok, bohužel nestačil.
Musíme žít dál
Po dohodě s lékařem jsme Otu umístili do ústavu, kam ho chodím pravidelně navštěvovat. Vzala jsem si přivýdělek k práci, po večerech jsem chodila uklízet domy a práce od rána do večera mi umožnila se z toho všeho nezbláznit.
Peníze ze zaměstnání šly na nájem, domácnost a jídlo, co jsem vydělala navíc šlo na splátky.
O víkendech jsem jezdila navštěvovat Otu. Takhle jsem to táhla sedm let a nakonec se mi všechny dluhy podařilo zaplatit. Manželovi to ale bohužel zdraví už nevrátilo. Jezdím za ním a někdy přijede i dcera. On ale není v takovém stavu, aby mohl být doma.
Péči o něj už bych nezvládla. Mám kocoura, aby mi nebylo smutno a abych nepropadala depresím.
Občas zajdu s kamarádkami na pivo abych si zlepšila trochu náladu. Na tragédii, co se stala u nás doma, raději nemyslím a snažím se žít. Roky běží a manželův stav je pořád stejný, pomoct mu bohužel nemůžu.
Cestu za ním občas spojím s menším výletem a pak mu vyprávím, co jsem po cestě viděla.
Kdyby se mi býval svěřil, kdybychom spolu více mluvili, nemuselo k tak hrozné tragédii dojít. Lituji, že jsem nepoznala, co se děje. Vždy jsem ve všem spoléhala na něj, ale teď jsem hrdá, že jsem dokázala všechny ty dluhy zaplatit sama.
Anna (69), Karlovarsko
