Jednoho odpoledne zazvonil u dveří podivný návštěvník. Teprve za dva dny se ukázalo, jak děsivému hostu jsem otevřela dveře.

I když od té příhody uběhlo už několik let, na to odpoledne nikdy nezapomenu. Také mi tu událost nikdo nikdy nevysvětlil a hodně lidí mi nevěřilo.

Ozval se zvonek

Byla jsem tehdy sama doma na nemocenské. Největší nápor chřipky už pominul, ale do práce jsem ještě nechodila. Když odpoledne někdo zazvonil, myslela jsem, že to je kontrola. Vstala jsem z postele, zachumlala se do huňatého županu a šla ke dveřím.

Ještě než jsem je otevřela, podívala jsem se do kukátka. Za dveřmi stál muž ve špinavých montérkách.

Hledal mého manžela

Otevřela jsem dveře. Než jsem mohla cokoliv říct, zeptal se, jestli je doma můj manžel. Odpověděla jsem podle pravdy, že je pracovně na Slovensku a vrátí se až druhý den. Hned jsem v duchu litovala – co když ten člověk přišel s násilnými úmysly?

Ale muž v montérkách se jen smutně usmál a pak řekl, ať manželovi vyřídím pozdrav od Honzy Adámka. Ani nepočkal na moji odpověď, otočil se a odešel.

Jméno jsem si zapsala

To jméno jsem si pro jistotu zapsala, abych ho pak správně manželovi tlumočila. Můj životní partner se vrátil druhý den a já si nejprve na tu krátkou, podivnou návštěvu nevzpomněla.

Až když už jsme byli po večeři a seděli jsme v obýváku u televize, vybavil se mi ten zdvořilý pán v montérkách, a tak jsem pozdrav se zpožděním vyřídila.

Bývalý kolega a kamarád

Manžel ihned věděl, o koho se jedná. Řekl, že je to jeho bývalý kolega a kamarád z dob, kdy ještě pracoval u stavební firmy. Podivil se, co tady dělal a jak ho vlastně našel. Odpověděla jsem, že nevím, že jediné, co chtěl, bylo, abych mu vyřídila jeho pozdrav. Dál už jsme to pak neřešili.

Jeden den

Druhý den přišel manžel domů rozrušený. Znovu se mě vyptával na návštěvu toho Honzy. Nechápala jsem proč. Vysvětlil mi, že jeho kamarád den před tím, než jsem ho viděla za dveřmi, spadl z lešení a zabil se.

Manžel mě podezříval, že jsem se spletla v datu, já zase jeho, že je to nějaký šibeniční humor. Bohužel nebyl.

Přišel se rozloučit jeho duch?

Týden nato jsem se s manželem dokonce účastnila pohřbu jeho bývalého kamaráda a kolegy. Mráz mi přejížděl po zádech při pohledu na fotografii u rakve. Byl na ní totiž tentýž muž, co se to odpoledne objevil u našich dveří.

Přišla se onoho dne snad jeho duše rozloučit se starým přítelem? Raději o tom nechci přemýšlet, ale jiné vysvětlení mě nenapadá. Když si ale uvědomím, že jsem toho odpoledne mluvila možná s duchem, moc do smíchu mi není…

Tamara V. (60), Praha