S milenkou se netají, a je na sebe dokonce pyšný. Žije si spokojeně v bigamii a mně zůstaly jen oči pro pláč. Jsem zoufalá a bezradná.

Spokojený je jen on. Můj navzdory všemu milovaný manžel! Není to nic nového pod sluncem, že jsou si manželé v dlouhodobém vztahu nevěrní. Neomlouvám to, jen mě to už také párkrát za život potkalo!

I můj muž měl několik takových zkratů, ale naštěstí vždy jen krátkodobých. Pokaždé, když se to propálilo, se omluvil a sliboval, že se to víckrát nestane. Nevěřila jsem mu, ale tvářila jsem se, že je vše odpuštěno.

Také jsem mu to chtěla vrátit, a i já jednou byla nevěrná jemu. Ze msty!

Miláček žen

Říkala jsem si, že mu všechno vrátím i s úroky, a bude mi hned lépe. Ale opak byl pravdou. Spustila jsem se na jednom pracovním víkendu s novým kolegou. A musím potvrdit, že je lepší držet se hesla: Co je v domě, není pro mě. Ještě půl roku po akci se na náš účet bavil celý podnik!

Jako bychom byli jediní! Od té doby jsem už raději vždycky šla mnoha ženami osvědčenou cestou. Rozmařilými nákupy! Za každou jeho milenku jsem si koupila zlatý šperk nebo alespoň hodně drahý parfém.

Netušila jsem, že nejtěžší zkouška trpělivosti a tolerance na mě teprve čeká. Můj manžel nebyl žádný krasavec a jeho vzdělání také nebylo nijak závratné.

Pracoval coby firemní řidič a měl celkem dost volného času. Poslouchal v autě rádio, četl knihy. Potom si začal kupovat takové ty audionahrávky. Brzy to na něm začalo být znát. Získal spoustu nových vědomostí a rozšířil si i slovní zásobu. Uměl hovořit na jakékoli téma a ženské na něho letěly jako vosy na med!

Odmítl ji opustit

Přes všechno, co mi udělal, jsem ho stále milovala a obdivovala. Ale i on byl na mě hodný a byla jsem si jistá, že mě má rád. Jen jsem mu prostě nestačila ke spokojenosti. Jedna ženská mu byla málo.

Když jsem se úplně náhodou dozvěděla, že má další milenku, snažila jsem sama sebe uklidnit. „Přežila jsem to mnohokrát, povede se mi to i teď!“ říkala jsem si už dopředu, před fází jedna, což byl výslech.

Podle osvědčeného scénáře mělo přijít ujištění, že už to nikdy neudělá, a potom fáze tři, usmiřování a nákup luxusního zboží.

Jenže tentokrát to bylo jiné. „No, přiznávám. Mám milenku už dlouho. Nevzdám se jí. Budeš se s ní muset smířit. Anebo se rozvést. Vyber si!“ řekl nekompromisně a já se rozplakala. Tak tohle jsem nečekala ani ve snu!

Nebylo těžké ji vypátrat

Jak to, že jsem si doposud ničeho nevšimla? Nebo jsem jen nechtěla vidět to, co bylo zřejmé? Vždyť se ten nevěrník tolik změnil! Zhubnul, sportoval, nebo to alespoň tvrdil. A také měl stále dobrou náladu. Aby taky ne! Já mu doma poskytovala veškerý servis. Prala jsem a vařila, pekla, žehlila a hýčkala si ho.

Milenka mu zřejmě dávala to, čeho se nám po letech už nedostávalo. Vášeň! A taky pocit, jaký je chlapík! Borec! Prostě pan Neodolatelný! A já si mám vybrat? Buď mít za manžela téměř bigamistu, nebo zůstat sama a opuštěná?

Nechtěla jsem se rozvádět, ale nechtěla jsem se ani dělit o manžela s druhou ženou.

A kdo to vlastně je? Začala jsem pátrat, a nakonec manžela i několikrát sledovala. Nebylo to těžké. Něco takového by ho vůbec nenapadlo. Snaha a invence přinesly své ovoce. Poznala jsem ji.

Milenka je hezčí než já

Uviděla jsem je spolu, ve vzájemném objetí, přímo na ulici, před vchodem do jejího domu. Stála jsem na chodníku přímo proti nim. Bylo mi jedno, zda mě uvidí, či nikoliv. Ale oni si mě vůbec nevšimli. Oči měli jen pro sebe. Zamilovanost z nich jen čišela.

Ta žena byla opravdu krásná. Na první i druhý pohled. Nemohla jsem se s ní vůbec srovnávat. Vysoká a štíhlá, dlouhé vlasy. Oblečená v jednoduchém kostýmku, hezky tvarované nohy a lodičky na vysokém podpatku.

Stála jsem tam a uvědomila si, jak vypadám. Nacpaná v riflích a na nohou botasky. Kraťoučké vlasy protkané šedinami. Na zádech batůžek. Vlastně jsem se ani nemohla divit, že manžel zatoužil po jiné.

„Je se mnou jen z lítosti?“ kladla jsem si otázku a doufala, že odpověď nezní ano.

Doufám ve vítězství

Nejhorší na tom bylo, že ta jeho milenka nebyla vůbec mladá. Naopak. Možná jí bylo i o trochu víc než mně. Jak je možné, že byla o tolik hezčí? Co se to se mnou stalo? Vždyť i za mnou se kdysi chlapi otáčeli! Domů jsem se ploužila jako zpráskaný pes.

Zoufalá, ponížená a taky bezradná. Vždyť co poradit ženské jako já?

Možná aby opravdu mlčela a doufala, že ho ta druhá neukořistí úplně. „Budu bojovat! Musím!“ rozhodla jsem se. A tak bojuji. Hubnu. Cvičím. Měním se, snad k lepšímu. Manžel s tou druhou tráví víkendy a já celý ten čas trnu, zda se vrátí. Ale zatím je to nerozhodně, tak mohu stále doufat, že zvítězím!

Naďa S. (59), Ostrava