Účastníci zájezdu se o historii příliš nezajímali − až na jednu ženu, která ke skupince turistů nepatřila. Byla oblečená divně a o zámku toho věděla mnohem víc, než já.
Začalo pršet. Skupina důchodců, stojících před zámkem, nervózně přešlapovala. Pracoval jsem na zámku Hrádek u Nechanic jako průvodce. Brigádu jsem si zvolil jako student historie s tím, že navštívím i místnosti, které se normálně turistům neukazují.
Otevřel jsem dveře a dovnitř se hrnula skupina jako neukázněná lavina. Ustoupil jsem stranou, abych uvolnil cestu.
„Tady máte sto korun a prosím vás, abychom se během prohlídky nezdržovali − nějak to zkraťte, musíme ještě dnes stihnout renesanční pardubický zámek,“ řekl vedoucí výpravy.
Dáma v klobouku
Tenhle typ důchodců jsem neměl rád. Zámek proletí jako vítr, nastoupí do autobusu a budou se řítit dál na další objekt. „Ta paní patří k vám?“ zvolal jsem a mával na ženu, která přispěchala ke vstupním dveřím jako poslední. Byla oblečena do dlouhého kabátu a na hlavě měla klobouk.
V obličeji byla pobledlá a mě napadlo, že zdravím asi příliš neoplývá. Unavené oči se svým pohledem strefily přímo do mých. Přetrhl jsem jí vstupenku a zavřel vstupní dveře zámku.
Tento zájezd byl neukázněný a bylo vidět, že jeho účastníky historie moc nezajímá. Od počátku se mi špatně mluvilo.
To jsem já
Hned v první místnosti, kterou byl rytířský sál, jsem dokonce zapomněl text, což se mi ještě nestalo! Vstoupili jsme do druhého prostoru, kterým byl Zlatý sál. Musel jsem čekat na onu dámu, která jediná ze skupiny turistů si všechno detailně prohlížela.
Když se posadila na židli z osmnáctého století, musel jsem ji upozornit, aby se exponátů nedotýkala. Na druhou stranu mi jí bylo líto. Vypadala unaveně. Ožila jen jednou, když jsem mluvil o hodinách v podobě orlice. Orlice při každé celé hodině ožívala a mávala křídly.
„Bohužel je rozbitá!“ řekl jsem. Bledá dáma s kloboukem přistoupila k orlici a něco s ní udělala, aniž jsem jí v tom stihl zabránit. Orlice začala mávat křídly a otevírat zobák. Zázrak. V prohlídce jsme pokračovali po schodišti do prvního patra. V polovině schodiště visel velký obraz svatební hostiny.
Mluvil jsem o tom, že o většině postav nic nevíme. Tu žena přistoupila k obrazu a vyjmenovala všechny postavy na obraze. „A tady, třetí zleva po pravici ženicha, jsem já!“ řekla na závěr. Všichni se zasmáli, že to je žert. Poté už dáma nepromluvila. V kapli se zdržela déle než ostatní.
Rozplynula se
Chtěl jsem s ní promluvit, ale ona se před oltářem najednou rozplynula jako mlha. Když turisté ze zámku odešli, vyběhl jsem na schodiště k velkému svatebnímu obrazu. A na něm, třetí zleva po pravici ženicha, seděla skutečně ta žena…
Petr (54), Pardubice
