Nedávno jsem navštívila svou kamarádku, která si pořídila starý a ponurý dům. Má takové domy ráda, luští jejich minulost. Ale tento byl záhadou i pro ni.

S  Mirkou se přátelím už dlouho. Je sice o dost starší než já, ale skvěle si rozumíme. Naše setkání považuji za osudové. Beru ji trochu jako svou maminku, o kterou jsem před lety přišla. Na Mirku jsem narazila na vlakovém nádraží a od toho dne jsme přítelkyně.

Ona mi předává životní moudrosti a zaplňuje prázdné místo v mém srdci. Uznávám, že na první pohled vypadá Mirka trochu divně. Kdo ji nezná, označil by ji zcela jistě za pobudu. Nosí dlouhé šedivé šaty, má urousané vlasy a velké brýle. Už dávno ale vím, že člověk nemá dávat na první dojem.

Cítila, že se zde něco stalo

Mirka je zvláštní ještě v jedné věci. Má slabost pro rozpadlé domy. A přesně jeden takový si před časem pořídila. Ráda řeší minulost, která je s domem spojená. Tento byl pro ni velkým oříškem. Od začátku prý cítila, že se v něm něco stalo. Nedokázala však přesně rozluštit, o co šlo.

Naháněl strach

Po dvou měsících bydlení v domě, který čistila od všeho zlého, mě k sobě konečně pozvala. Z toho baráku šel strach. Byl tmavý a bez dostatku denního světla. Obdivovala jsem kamarádku, že v něm dokáže žít. Já bych si takový zchátralý dům nikdy nepořídila.

Když jsme celý den seděly na terase a povídaly si, vybídla mě Mirka, abych šla do třetího patra na balkon. „Myslím, že právě tam se něco stalo,“ zmínila se. Běhal mi z toho mráz po zádech. „Nedokážu ale přijít na to, jaké neštěstí se zde odehrálo,“ posteskla si.

Vyslala mě na balkon, abych se prý pokochala výhledem na nedaleké pohoří. Když jsem procházela pokojem k balkonovým dveřím, necítila jsem se dobře. Kolem mě něco šustilo a praskaly parkety. Otevřela jsem dveře a nestačila se divit, jak krásný výhled z něj mám.

Opřela jsem se o zábradlí a znovu se rozhlédla. Když jsem se dotkla kovových tyčí, něco jsem viděla.

Skočila z balkonu!

Mladou ženu, jak stojí na tom zábradlí a chce skočit. Jasně jsem cítila její pocity neštěstí a zmaru. Když skočila dolů, nabídl se mi pohled na její nehybné tělo. „Panebože,“ vyjekla jsem. „Co se stalo?“ přiběhla kamarádka. „Z toho balkonu skočila žena. A zemřela.“

„Takže sebevražda? Já si to myslela,“ pronesla zamyšleně. „Jak to, že jsem to viděla?“ zajímalo mě. „Já ti pořád říkám, že máš jisté schopnosti. Teď se mi to jen potvrdilo,“ pohladila mě po zádech. Musela jsem z domu hodně rychle pryč. Na několik týdnů jsem se odmlčela, abych příhodu zpracovala.

Mirka během toho pomohla duši zemřelé ženy k osvobození, aby mohla dům opustit. Kamarádka si myslí, že bych mohla pomáhat zbloudilým duším častěji. Až se ztotožním s tím, že vnímám nadpřirozené věci, myslím, že toho budu schopna. Zatím jsem ale otřesena z toho, co jsem viděla…

Lucie J. (45), střední Čechy