S Abdulem jsem se seznámila, když jsem po maturitě nastoupila do místního infocentra. Byl to krásný mužský s uhrančivým pohledem. A bohužel i s velmi svéráznou rodinou.

Zřejmě mu neušel můj zájem o něj, a tak mě po práci pozval na vycházku. Abdul byl Arab, který učil v naší Lidové škole umění na housle a hrál v lázeňském orchestru.

Mluvil velmi dobře česky, vystudoval u nás a říkal, že se mu v Česku líbí a domů by se již nikdy nevrátil. Začali jsme se scházet.

Byl velice galantní, nikdy jsem od něj neslyšela sprosté slovo. Mé kamarádky mi lásku přály, říkaly, že jsme krásný pár, pouze mí rodiče tento názor nesdíleli.

„Holka, ty jsi se úplně zbláznila, ty jsi nečetla, jak muslimové zacházejí se ženami?“ řekla mi vyděšeně máma.

„Mami, on ale žije v jiném prostředí a podřídil se naší společnosti, to není takový ten muslim, který požaduje po ženě, aby chodila zahalená a nešla sama na ulici,“ odpověděla jsem jí a odmítla s ní na toto téma dál diskutovat.

Stejně by si dál vedla svou.

Moje láska trvala již přes rok. Abdul mi dokonce navrhl, abych se k němu přestěhovala. A já jsem s radostí souhlasila. Byla jsem s ním moc šťastná a nikdy bych si nemyslela, že by brzy mohly přijít chvíle, které se mi negativně vryjí tak hluboko do duše.

Přišly prázdniny a Abdul navrhl, že bychom mohli letět za jeho rodinou, chtěl mě představil své matce a sourozencům. Otec mu zemřel před lety na rakovinu.

Moc mě lákal pobyt v zemi, která pro mě byla exotická, také jsem byla zvědavá na jeho sourozence, tři bratry a dvě sestry. Můj milý byl z nich nejmladší.

Plánoval odletět domů

Samozřejmě, že se ten výlet nelíbil mým rodičům. „Abys děvče na to nedoplatila a nebyla nešťastná,“ řekl táta. „Nebojte se, za dva týdny jsme zpátky,“ ujistila jsem je a šla si zabalit. Spoustu věcí jsem tehdy měla ještě u rodičů a dnes mohu říct, že naštěstí.

Celý let jsem po Abdulovi vyzvídala, jaká je jeho rodina, on mi odpovídal stručně: „Však se dočkáš.“ Sotva jsme vyšli z letiště, přihrnula se k němu asi dvacetičlenná skupina dětí a dospělých.

„Tak toto jsou mí bratři, jejich manželky a sestra, tohle jsou jejich děti. Matka čeká doma,“ říkal mi Abdul mezi vítáním. U dvou žen mě zarazil jejich věk, odhadovala jsem je na šestnáct, maximálně osmnáct let. Ta starší měla tak dvouletou holčičku a ta mladší chovala malého chlapce.

Začal výslech

Odjeli jsme k Abdulově matce. Při setkání s ní jsem nevycítila žádnou vlídnost. Pohlédla na mé tehdy blonďaté mikádo, dala mi šátek a něco pronesla. Abdul to přeložil.

Chtěla, abych si ten šátek uvázala, bez něj bych prý vzbuzovala pozornost mužů, i když přítomní pánové byli jen její synové a zeť.

Abdulova matka byla v domě hlavní osobou. U večeře začala gestikulovat a bylo vidět, že o něčem rozrušeně mluví. Hned první večer se zeptala, zda jsem zdravá a plodná. Abdul mi to překládal.

Ačkoli umím anglicky, nebylo to nic platné, stejně mi nikdo nerozuměl. „Zdravá jsem a určitě budu jednou mít i děti,“ odpověděla jsem překvapeně.

Dozvěděla jsem se, že její syn by si co nejdříve přál mít syna. Já jsem ale ještě po dítěti netoužila, bylo mi přes dvaadvacet. „V tvém věku tady už ženy děti mají,“ odpověděla má potenciální tchyně.

„Řekni jí, že u nás to je trochu jiné,“ pronesla jsem směrem ke svému příteli. Ten mě ale uzemnil překvapivou odpovědí.

Prý v jeho zemi už zůstaneme a zanedlouho se vezmeme. Úplně ve mně hrklo, myslela jsem, že je to nejapný žert. „Že ty mě jen tak zkoušíš, viď?“ ptala jsem se. Neodpověděl.

Šli jsme spát a Abdul se začal vyptávat, ačkoli se mě na to nikdy nezeptal, kolik jsem měla před ním v životě mužů. „Jednoho, Abdule, jednoho, ty jsi druhý,“ odpověděla jsem.

Můj partner dodal, že by bylo lepší, kdybych byla panna. Najednou jsem ho nepoznávala. Začal vést divné řeči, jako by přede mnou stál úplně jiný muž. Dokonce jsem se ho až začala bát. Plakala jsem a prosila ho, abychom se vrátili do Čech.

On mi ale opět řekl, že tam už se nevrátíme. Tehdy jsem pochopila, že to není vtip. Myslel to docela vážně.

Prosila jsem, abychom se vrátili alespoň na pár dní, že se jen rozloučím s rodiči a kamarádkami a pak, že odletíme nadobro k němu. V tu chvíli bych mu naslibovala hory, doly, jen abychom se vrátili domů.

Plakala jsem a prosila tak usilovně, že si mi ho nakonec podařilo obměkčit. Souhlasil s tím, že se vrátíme do Česka na pár dní.

Návrat domů

Zařídíme vše potřebné a poté už se společně navždy přestěhujeme do jeho země. Vezmeme se a co nejdříve založíme rodinu, po které tolik toužil. Konečně ze mě všechno spadlo, když jsem opět seděla v letadle a byla na cestě do rodné země.

Připadala jsem si, jako bych se rozdělila na dvě půlky. Ta jedna milovala Abdula a doufala, že si to s návratem do své vlasti brzy rozmyslí, druhá ho zoufale nenáviděla. Ale okolnosti vše změnily.

Abdul počítal s tím, že se do Čech již nevrátí a dal výpověď z práce i ze svého pronajatého bytu. Tím pádem neměl, kam jít a mí rodiče ho u nás nechtěli. Zabydlel se tedy u kamaráda, prý jen na pár dní, než zase spolu odletíme.

Zatím se nezdálo, že by si to chtěl rozmýšlet. Situace se ale pro mě ještě víc zkomplikovala.

Útěk

Mé dny se nedostavily a já měla velké obavy, že jsem těhotná. Bylo to hrozné, nevěděla jsem, co v té chvíli mám dělat. Zůstat s Abdulem by znamenalo, žít v jeho zemi, daleko od domova a od svých blízkých. Rodit děti, tak dlouho, dokud by to nebyl vytoužený syn.

Nebo jít na potrat a riskovat, že pak již nebudu moct nikdy otěhotnět, jako se to stalo mé známé, která v osmnácti šla na umělé přerušení a od té doby děti již mít nemohla. Celá zoufalá jsem se rozhodla svěřit se svou situací rodičům.

Lomili rukama a spílali, ale nakonec mi pomohli. Sice mi vyčítali, že jsem si s Abdulem neměla nic začínat, ale pomohli mi vymyslet plán. Plán mého útěku. Domluvili s tátovou sestrou, že budu zatím žít u ní.

Z našeho městečka to k ní bylo sto padesát kilometrů a tam mě Abdul jistě hledat nebude. Za dva týdny jsme měli spolu nadobro odletět do jeho země, zamluvil již letenky, všechno měl připravené. Já jsem ale připravená nebyla.

V práci jsem si vzala neplacené volno a táta mě tajně odvezl k tetě. Samozřejmě mě Abdul všude sháněl, ale mí rodiče mu tenkrát celí „nešťastní“ řekli, že jsem se sbalila a odjela, oni vůbec nevědí kam. Sehráli to skvěle. A můj přítel jim uvěřil.

Nic jiného mu ani nezbylo. Nakonec odletěl domů sám. A já si jen přála, aby tam zůstal.

Byl to on

Když byl konečně „čistý vzduch“, vrátila jsem se do práce. U tety jsem si vyčistila hlavu a srovnala myšlenky. Z obávaného těhotenství se tenkrát naštěstí vyklubala „jen“ porucha mého cyklu.

Zlost na Abdula mě s ubývajícími dny pomalu přecházela, a začalo se mi dokonce po něm stýskat.

Naše začátky, když byl tady a se mnou, byl úplně jiný! Prázdniny se přehouply, zrovna jsem byla skloněná nad papíry, když se ozvalo: „Karinko, jak se máš?“ Úplně jsem sebou škubla, byl to Abdulův hlas. Zírala jsem na něho, jako by to byl mimozemšťan.

„Vrátil jsem se, stýskalo se mi po tobě a také po mé práci. Můžeme to spolu ještě zkusit?“ zeptal se bez okolků.

Zkusíme to

Řekla jsem mu, že pokud to bude ten Abdul, který žil tady, než odletěl, tak ano, jinak ne. Přikývl a já souhlasila, že to tedy s ním ještě jednou zkusím. O dva roky později jsme se vzali. Svatba byla jen malá, s mými rodiči, jeho matkou a jedním z jeho bratrů. Tentokrát byla i tchyně přívětivější.

Časem se nám narodila dcera Andrejka a za tři roky Emma. Z Abdula se stal starostlivý otec. Jeho matka a s ní i některý z jeho bratrů, přiletí za námi jednou za rok na pár týdnů. S Abdulem ale do jeho země už nelétáme, jsme naštěstí oba spokojeni tady. Už téměř třicet let.

Karin (53), Karlovarsko