Někteří lidé se vám tak zaryjí pod kůži, že i když vám hodně ublíží, nedokážete se na ně donekonečna zlobit.
No jo, přijel děda z Ameriky a celá rodina je v pozoru. Nevadí mi to. Je to tak nakonec dobře. I když někteří mí známí mě považují za blázna. Za člověka s krátkou pamětí, který zapomněl, co všechno prožil.
Jenže já nezapomněla. To se prostě nikdy zapomenout nedá. Ale odpustit? Možná. To ještě ukáže čas. Matěj chodil na střední o dva roky výš. Zpočátku mě přehlížel, jak krajinu u Tábora.
Pád ze schodů to odstartoval
Mně se ale líbil od samého začátku, zamilovala jsem se do něj a dělala vše možné pro to, aby si mě všiml. Když běžné chichotání a předvádění se nezabralo, odhodlala jsem se k přímo hrdinskému činu.
Kvůli své lásce jsem zinscenovala pád ze schodů u nás ve škole. Na těch schodech stál ON a včas mě zachytil. Cesta k dalšímu seznamování byla otevřená a brzy jsme spolu začali chodit.
Byl moje první láska
Matěj byl velice chytrý a společenský kluk. Chtěl cestovat, poznávat cizí kultury. Jenže v té době to ještě nešlo. Šel proto na vysokou, učil se jazyky. Jenže já po žádné kariéře netoužila, chtěla jsem svoji domácnost a rodinu.
Příliš se bál závazků
Když jsem otěhotněla, vzaly události rychlý spád. Matějovi se do ženění příliš nechtělo. Ovšem ne proto, že by mě neměl rád nebo se netěšil na dítě. Už tehdy jsem poznala jeho velký strach ze závazků, z nesvobody. Ale myslela jsem si, že se to časem spraví.
Narodila se nám dcera Tereza, a já konečně měla svou vysněnou rodinu a domácnost. Matěj sice hodně pracoval, aby nás uživil, ale na dceru si vždy udělal čas. Mezitím se u nás v republice udály převratné věci, a my konečně mohli vyjet na pořádnou dovolenou. Terezce byly skoro čtyři roky a moc se těšila na krásné španělské moře.
Byla to nádherná dovolená, kterou jsme si všichni užívali. Jen se mi zdálo, že je Matěj nějak zamyšlený. Když jsem se ho přímo zeptala, co ho trápí, neodpověděl mi. Úžasné dny plynuly pomalu, ale jistě. Předposlední den našeho pobytu si vyjel Matěj na moře s plachetnicí.
Co se stalo?
Už před rokem si udělal zkoušky a chtěl si konečně sám zaplachtit. Mávali jsme mu s dcerkou z přístaviště a netušily jsme, že ho vidíme naposled. Matěj už se z plavby nevrátil. Myslely jsme zprvu, že se mu něco stalo.
Prožila jsem dvě probdělé noci hrůzou celá zlomená, že někde s plachetnicí ztroskotal. Musely jsme si pobyt ve Španělsku prodloužit. A čekat na vyšetřování policie.
Matěj někde žije
Plachetnice, kterou odjel, se našla zakotvená v jednom přístavu na pobřeží. Matěj ale zmizel. Žádné zprávy o něm nebyly, a já propadala zoufalství. Teprve po třech dnech naprostého zoufalství jsem na dně kufru s jeho věcmi, který tu nechal, objevila dopis.
Bylo to zdrcující sdělení. Omlouval se mi v něm, že zmizel. Prý nevěděl, jak to ukončit. Rodinný život ho prý neskutečně dusí. Má nás prý rád, ale nemůže jinak. Nemáme ho prý vůbec hledat. Je v pořádku.
Kde je táta?
Od té doby uplynulo mnoho let. Prošla jsem si nelehkým obdobím, kdy mě dcera stále bombardovala otázkami, kde je táta a proč tu s námi není. Nejprve jsem jí nedokázala jednoduše říct, že zmizel na moři. Nemohla jsem ho přece pohřbít, když stále žil. A to dítě by to ani nemuselo pochopit, stejně jako jsem to dlouho nechápala ani já.
Celkem pravidelně posílal i nějaké, velmi skromné, peníze. Víc jsem o něm nevěděla. Byli jsme stále manželé. Já byla ale z chlapů stejně tak zklamaná, že jsem o žádného dalšího nestála. Možná jsem jenom ale podvědomě čekala, že se jednou přece jen vrátí.
Najednou stál u dveří
Před několika měsíci u mě zazvonil lehce prošedivělý, hezky opálený chlapík. Matěj. Neviděli jsme se přes třicet let! A on si přijel jakoby nic. Chtěl vidět svou dceru a vnoučata. Navíc se rozhodl, že se vrátí zpět, domů. Co teď? Dcera si myslela, že je otec dávno po smrti.
Moje dvě vnoučata dokonce ani nenapadlo, že by nějakého dědu ještě mohla mít. Trvalo mi pár dní, než jsem to všechno zpracovala. Řekla jsem si, že přes to všechno, co se stalo, má dcera právo na otce a vnoučata na dědu. Rozhodla jsem se, že to alespoň zkusím, že mu mohu odpustit i tu zradu, to trápení.
Nakonec se to povedlo
Ze setkání jsem byla hodně nervózní, ale dopadlo nad očekávání dobře. Matěj byl ve svém živlu. Vyprávěl zážitky z cest do vzdálených zemí, vykládal nám, jaká všelijaká zaměstnání a brigády absolvoval.
Vnoučata jeho slova přímo hltala a dcera mu visela na rtech. Oči jim jiskřily. Viděla jsem, že jim přinesl do života radost, něco tajemství, že si to prostě užívají. Nechtěla jsem jim to kazit. Vždyť nakonec by se to mohlo obrátit proti mně.
Byl jejich hrdinou
Zase byl za hlavního hrdinu, jako tenkrát na škole, když jsem spadla ze schodů. A zase všechny okouzlil. Měl prostě pořád tu stejnou sílu zapůsobit. Nechápu to, ale podlehla jsem i já a přece jen ho vzala na milost.
Nejsme přece ještě tak staří, abychom si nemohli užívat společného života. Třeba tentokrát máme šanci být spolu už napořád. Myslím si, ale vlastně spíš jen doufám, že už mi tentokrát Matěj nikam nezmizí.
Alena D. (62), Příbram
