Snachu jsem měla ráda jako vlastní a vždy jsem stála na její straně. Bylo pozdě, když jsme zjistili, že si nabrala půjčky a podepsala nás pod ně.
Syn byl tak trochu divný odjakživa. Nejrůznější psychologové mu stanovili postupně spoustu diagnóz, ale výsledek byl vždy stejný. Nezměnil se ani o kousíček! Byl prostě svůj a to mu už zůstalo. Vystudoval dvě vysoké školy, ale neměl jediného kamaráda. Neuznal názor nikoho jiného a poslouchal jen sebe a svůj rozum, který byl dle něho ten nejlepší!
Stále jsme jí cpali peníze
Manžel z něho šílel a já ho omlouvala. Když si ve svých skoro čtyřiceti konečně našel partnerku, byli jsme s manželem nadšení. Sice jsme nechápali, co tak hezká slečna, mladá a chytrá, na tom našem moulovi vidí, ale třeba ho opravdu miluje! Tím jsme se utěšovali. A potom, tak trochu tajně, jsme si říkali, že i kdyby ne, získáme alespoň nějaké to vnouče…
Od začátku jejich podivného vztahu jsme byli na její straně. Tak trochu spravedlivě a trochu také preventivně. Aby nám neutekla. Ona ale na našeho Adámka koukala s takovou láskou, že jsme brzy ztratili ostražitost. Dávali jsme jí tajně peníze, aby si na sebe mohla pořídit něco pěkného.
Dočkali jsme se vnučky
Když se jí konečně narodilo miminko, podporovali jsme ji ještě víc. Syn nesměl o ničem vědět. Vše se muselo přísně zapisovat. Výdaje, denní aktivity, prostě všechno. Byl otravný. No, já bych ho za manžela tedy nesnesla. Snacha si ale nestěžovala, na čemž jsme si připisovali i svoje zásluhy. Naše vnučka Amálka rostla do krásy.
Když odešla na vysokou a bydlela na koleji, začalo se manželství našeho syna hroutit. Snaše už peníze nestačily. Chtěla víc! Cestovat, trochu si užívat života. Byla v právu, ale my jí to vynahradit nemohli. Nějaké domluvy byly marné. Adam byl prostě svůj a neměnil se, spíš naopak.
Syn mi pustl před očima
Byl každým dnem snad o trochu horší. I vzhledem. Nechal si narůst dlouhé vousy a vlasy, přestal o sebe dbát. Prý jsou to jen zbytečnosti. Když manžel jednoho rána našel ve schránce hned několik obálek s modrým pruhem, napadlo nás, že Adam něco vyvedl.
Bylo velkým překvapením, že tentokrát se žádná obsílka netýkala našeho bláznivého syna, ale snachy. Té naší hodné a milující Leničky. Vyrozuměli jsme, že dluží skoro půl milionu. „To musí být nějaký omyl!“ zařval manžel a hnal se za snachou do práce.
Ona se ani nenamáhala zapírat. Prý si vzala několik, tedy spíš hodně, půjček a ani se je nesnažila splácet. Na manželovo rozhořčené vyčítání odpověděla jen mávnutím ruky: „On to ten váš Adámek nějak vyřeší!“
Snacha se rozhodla si jen užívat
No, nevyřešil. Úplně se z toho zhroutil. Přestal chodit do zaměstnání a skončil doma na antidepresivech. Jejich vedlejším účinkem byla asi dost nezřízená žravost. Během měsíce nemocenské jen jedl a jedl. Bylo s podivem, že téměř nic nepřibral. Asi ty jeho pocuchané nervy žádaly svoje. Ale pohled na něho vábný nebyl.
Vypadal trochu jako ten poustevník z pohádky. Sarka Farka či tak nějak. Zatímco syn chátral, snacha vzkvétala. Oblečená do luxusních hadříků, ověšená drahými šperky. Vše před exekutorem ukryla a nyní zase vytáhla. Prý půjčky splatíme, tak proč by něco vracela? Vůbec jsme ji nepoznávali. Taková proměna.
Byli teď se synem opravdu zvláštní dvojka. Nejpodivnější bylo, že o rozvodu mezi nimi nepadlo ani slovo. Bydleli spolu a ani se nehádali. Nic jsme nechápali a už se ani nesnažili. Veškeré problémy zbyly na nás. Byli jsme totiž pod některými půjčkami podepsaní coby ručitelé.
Splácet budeme už jen pár let
Nebyly to naše pravé podpisy, ale přece neudáme vlastní snachu? Matku naší vnučky? A tak jsme si nechali vypočítat splátkový kalendář. Oba jsme nastoupili znovu do zaměstnání. A vnučka nakonec také. Aby nám s těmi dluhy pomohla. Snacha se totiž k nějakému splácení nemá.
Momentálně si užívá kdysi zaplacené luxusní dovolené. Přece by ji nenechala propadnout! Ale musíme vydržet jen čtyři roky. Potom už budou splátky mírnější. Ničeho nelitujeme. Máme přece naši milovanou Amálku a ta nám za to všechno stojí!
Pavlína R. (67), Brno
