Na naší zahrádce se zčistajasna objevil kocour, dokonce tu nocoval. Jenomže můj muž byl na kočky a psy alergický.
Ještě dávno před svatbou mi tchyně vyjmenovala, co její synáček nejí, jak mu správně žehlit košile, aby se v nich cítil dobře, a mnohokrát zdůraznila, že je alergický na kočky a psy. Pomyslela jsem si, že to jí jistě nevadí, neboť zjevně neměla ke zvířatům pražádný vztah.
Stejně jako tchán, ten se z nich radoval, jen když je před něj postavili na talíři, a působil dojmem, že smyslem jeho života je dozlatova upečená kachna s červeným zelím, šesti knedlíky a k tomu pivo.
Když se narodily děti, měla jsem jiné starosti než myslet na to, že bych jim měla pořídit zvířátko. Pochopitelně s tím časem přišly samy. Jedni sousedi si koupili štěně, další kotě, a děti z toho byly celé pryč. Toužily po roztomilém chlupáči. Uslyšely ale mé kategorické ne.
Pelíšek
„Tatínek je na psy a kočky alergický,“ objasnila jsem. Bára a Tomík ve svých pěti a třech letech netušili, co to slovo znamená. Vysvětlila jsem, že kdybychom si pořídili štěňátko, dostal by tatínek rýmu a kašel, chraptil by a sípal, zčervenaly by mu oči, a to všechno je nepříjemné. Smutně pokývali hlavičkami, zdálo se, že to chápou.
Zanedlouho se na naší zahrádce čím dál častěji objevoval cizí kocourek a děti ho fascinovaně sledovaly. „Necháme si ho, necháme si ho!“ povykovaly. Znovu jsem zdůraznila, že tatínek je na kočičky alergický, a dodala, že kocour není náš, a tak si ho sotva můžeme nechat. Pod tíhou argumentů oba těžce vzdychli a odešli k sousedce škemrat o maliny.
Kocour mi dělal těžkou hlavu. Zabydlel se u nás. Bára s Tomíkem se s ním skamarádili, pil mlíčko z nové misky, kterou jsem byla nucena koupit ve zverimexu. A protože nám na zahradě i spal, udělali jsme mu pelíšek z krabice.
Jaká kočka?
Manžel nevěděl, kde mu hlava stojí, lítal jako namydlený blesk a dokola opakoval, že v práci je to peklo. Kocoura nebral na vědomí. Zato tchyně, když přišla na návštěvu, pištěla: „Ta kočka tady nemá co dělat, ještě z toho Jiří onemocní!“ Manžel zvedl oči od mobilu: „Co? Jaká kočka?“
Tchyně ho zvýšeným hlasem upozornila, že na zahradě mu žije kocour, dokonce tam má pelíšek. Děti toho využily, vrhly se na tátu a ječely: „Tati, tati, můžeme si ho nechat?“ Bára vyběhla ven a zvíře přinesla. Tchyně se pokřižovala. A Jirka ani nekašlal, ani nesípal.
Tu jeho alergii si tchyně prachsprostě vymyslela, aby ji nenutil chovat doma zvířectvo. Tomík se rozbrečel, bál se, že táta kočku neodsouhlasí. Bára měla na krajíčku. Manžel ukázal do kouta kuchyně a řekl: „Přineste mu pelíšek sem. A hlavně nebrečte, nemám na to nervy.“
Iva (52), Litomyšl
