Uvěřila jsem mu každé slovo, byl pro mě nebojsou, který se nezalekne ničeho. Nedošlo mi, že toho pravého nebojsu už vedle sebe dávno mám.
Když jsem začala chodit s Radimem, bylo to, jako kdybych našla prince z pohádky. Byl prostě partie se vším všudy, kterou mi kamarádky právem záviděly. Zato jeden z mých nejlepších kamarádů, Milan, vždy protáčel oči, kdykoli jsem o Radimovi mluvila.
Zdálo se mi, že žárlí a lásku mi nepřeje. Nemínila jsem se tím ale trápit, však on jednou pochopí, že já a Radim patříme k sobě. Přišlo léto a s ním náš tradiční výlet. Každý rok jsme s kamarády jezdili na pár dní na čundr, na vodu nebo na hory.
Vstříc dobrodružství
Pro tento rok bylo v plánu sjíždění Sázavy a já jsem prohlásila, že letos s námi pojede i můj přítel. „Radim? Na vodu?“ ptal se Milan s neskrývaným pobavením. Kdyby tak tušil, co všechno Radim už dokázal!
Mockrát mi vyprávěl, jak na lodi sjížděl i divoké řeky nebo lezl po horách, vrhal se do nebezpečí po hlavě. V mých očích byl hrdina.
„Však on vám ještě vytře zrak,“ řekla jsem odhodlaně a hned šla za Radimem, abych mu sdělila, že vyrážíme spolu poprvé na dobrodružný výlet. „Sázava, to je nuda, nic pro mě. Jeď radši sama,“ řekl mi tehdy.
Bylo mi jasné, že on, při svých zkušenostech, by potřeboval daleko větší adrenalin než poklidnou líně se táhnoucí řeku, nakonec se mi ho ale podařilo přemluvit.
A tak naše parta včetně Radima naskákala do vlaku a jeli jsme vstříc dobrodružství na řece. Těšila jsem se, až všichni Radima poznají a uvidí, jaký frajer to je. Už ve vlaku nás bavil svým povídáním o tom, kolikrát už byl na vodě a co všechno tam zažil.
Holky na něm visely očima, zatímco kluci, a hlavně Milan, si ho podezíravě měřili pohledem.
V kempu jsme si úkoly rozdělili – kluci měli postavit stany a dojít na dříví, holky připravovaly večeři. Líbilo se mi tohle rozdělení rolí.
Ovšem překvapilo mě, že zatímco všichni kluci měli už stany dávno postavené, ten náš zatím byl jen rozházený na trávě a Radim nad ním rozčíleně mudroval.
„Ten stan je rozbitý. Nejde postavit,“ řekl mi a já začala propadat panice, že dnešní noc strávíme pod širákem. Vtom se objevil Milan. „Ukaž mi to!“ řekl a vzal Radimovi z rukou stanové tyčky.
Během chvilky měl stan postavený a beze slova se vrátil zpět ke štípání dříví. „Asi jsem zvyklý na kvalitnější stany,“ krčil rameny Radim.
A stejný argument za ten večer zopakoval ještě několikrát, jelikož ve stanu, na tvrdé zemi nemohl spát. Rozčiloval se a láteřil skoro celou noc, než nad ránem samou únavou usnul. Na rozdíl ode mne.
Ty za to můžeš!
Mrzelo mě, že se mu na výletě s mými přáteli nelíbí, ale byl to teprve první den, ještě bylo mnoho příležitostí, abychom si to tu užili. Po snídani jsme nasedli na kánoe a vyrazili na řeku.
Sluníčko svítilo a já jsem rázem měla bezvadnou náladu, dokonce i Radim se usmíval.
Smích nás ale brzy přešel. To když jsme se jako jediní vyklopili hned na prvním jezu, který zdaleka nebyl tak divoký. A zatímco se nám kamarádi smáli a po vodě chytali naše pádla a ostatní věci, já jsem od Radima dostala pořádné kázání.
„Za to můžeš ty, já jsem udělal všechno správně! Myslel jsem, že nejsi na vodě poprvé,“ spustil na mě. Nechtěla jsem se hádat, a už vůbec ne před zraky přátel. Věděla jsem ale jedno. Ten, kdo tady udělal všechno správně, jsem byla já.
Ten den nás čekaly ještě další tři jezy, žádný z nich jsme ale nedokázali sjet bez kolize. Na vodě jsem byla už počtvrté, nikdy se mi ale nic takového nestalo.
Začínala jsem Radima podezírat, že nás snad pokaždé vyklopí nachvál, nebo že snad v lodi sedí poprvé v životě?
Drama ve vodě
Pomalu se už začínalo smrákat, když jsme se konečně blížili ke kempu, odkud už na nás mával zbytek party, který na dva opozdilce zkrátka odmítal pořád čekat. Před námi byl ale ještě poslední jez, a já správně tušila, že ani tento nezvládneme bez pádu.
Jakmile jsme se „udělali“, začala jsem chytat všechny naše věci, které z lodi vypadly… proud byl ale v těch místech moc silný. Snažila jsem se plavat seč mi síly stačily, abych chytila aspoň loď. Ale každou chvíli mě voda stáhla pod hladinu.
Ani Radima jsem neviděla. Slyšela jsem jen, jak na něj kamarádi volají, ať mi pomůže. Jeho odpověď přehlušilo hučení vody. Na břeh mě vysílenou vytáhl Milan, který pro mě skočil, zatímco kamarádi pochytali v řece naše věci.
Nehnul by prstem
„Mohla se utopit, ty blbče. Proč jsi pro ni neplaval?“ utrhl se Milan na Radima, který postával opodál. „Chytla mě křeč,“ krčil Radim rameny a zeptal se mě, zda jsem v pořádku. Byla jsem. Zjevně ale ne kvůli němu. To jsem si však odmítala přiznat. Naše věci, včetně stanu, byly mokré skrz na skrz.
Zachránilo nás tedy, že v kempu měli volnou chatičku, což zejména Radim přivítal s nadšením. Kamarádi nám půjčili i suché oblečení a já jim ze srdce děkovala i za to, jak nám zachránili všechny věci.
Musela jsem poděkovat hlavně Milanovi, který pro mě skočil a vytáhl mě z vody. Ten byl ale stále rozčilený, našla jsem ho, jak sedí sám na břehu řeky. Poděkovala jsem mu, zároveň jsem si ale neodpustila poznámku, že nemusel být na Radima tak přísný.
„Ten kluk ti lže, nehnul by pro tebe ani prstem. Nezaslouží si tě,“ spustil na mě a tím mě rozčilil.
Stála jsem si za tím, že Radim není žádný lhář, a kdyby mohl, zachránil by mě i hrobníkovi z lopaty. Zato Milan mi tvrdil, že Radima dobře zná už dlouho a není takovým hrdinou, jakého ze sebe dělá.
Vymysleli jsme lest
„Ten je asi takový horolezec a vodák, jako já jsem švadlena!“ řekl nakonec. Musela jsem mu dokázat, že se plete. Musela jsem to dokázat i sobě. A tak jsme se vsadili. Vymysleli jsme malou past. Schovám se a Milan řekne, že jsem se ztratila v lese.
„Uvidíš, že mě hned vyrazí hledat!“ byla jsem přesvědčená. „Uvidíš, že se bojí i tmy!“ pousmál se Milan a plácli jsme si.
Můj hrdina
Schovala jsem se do rákosu. Když Milan u ohně, kde naše skupinka seděla, řekl, že jsem šla do lesa a už se dlouho nevracím, strhl se mumraj. Jen Radim se nevzrušoval. „Ty nepůjdeš hledat?“ zeptal se ho Milan nahlas, Radimovu odpověď bych ráda přeslechla.
„Do lesa? Ani náhodou. Však ona se najde sama. Navíc ani nemám baterku,“ řekl klidně a napil se piva.
Udělalo se mi špatně. Opravdu můj dokonalý přítel, můj hrdina, řekl tohle? Rozbrečela jsem se, Milan měl pravdu. Zamířila jsem do chatky, kde jsem se chtěla zachumlat do spacáku a probudit se z téhle noční můry.
„Vidíte, jsem říkal, že se najde!“ slyšela jsem Radima, než jsem za sebou práskla dveřmi.
Ráno jsem se s ním rozešla. S lhářem a zbabělcem už jsem nechtěla trávit ani minutu. „Tamtou cestou je vlaková zastávka. Sbal si věci a jeď domů.
A na památku ti dávám baterku, aby ses už nikdy nebál jít přes les,“ řekla jsem mu a zatímco si uraženě balil věci, já jsem si potají utírala slzy zklamání. „Jsi statečná,“ řekl mi Milan a podával mi kapesník.
Musela jsem mu poděkovat, na rozdíl od Radima mi nikdy nelhal. „A já jsem si myslela, že na něj jen žárlíš,“ smála jsem se. A on mi upřímně řekl: „Taky že jsem žárlil. Já tě mám, na rozdíl od něj, vážně rád.“
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to myslí vážně. A postupně mi došlo, že pokud hledám prince a opravdového hrdinu, mám ho už dávno před sebou. Sama jsem ho o pár měsíců později pozvala na rande. Naštěstí souhlasil.
Když jsem si ho poté brala, věděla jsem, že ve svém muži budu mít i toho nejlepšího přítele.
I když už máme oba ve vlasech nějakou tu šedinu, vím, že Milan je stále tím klukem, který by se pro mě neohroženě vrhl do hluboké vody i temného lesa, a za to si ho nikdy nepřestanu vážit.
Věra (56), Pardubicko
