Manželství se sukničkářem mě pořádně vytrestalo. Zdálo se mi ale, že svůj život bez něj nedokážu dostat do správných kolejí. Naštěstí se našel někdo, kdo mi v tom pomohl.

S Martinem jsme byli spolužáci na vysoké škole, kde jsem si ho všimla hned první den a od té doby z něj nespustila zrak. A nejen já. Byl to zkrátka hezký kluk, a tak po něm pokukovaly i studentky z vyšších ročníků.

Než se přehoupl první semestr, začal chodit se mnou. Pověst školního idolu si ale užíval dál, a dvakrát jsme se proto během studií rozešli. Pokaždé kvůli tomu, že se zapomněl s nějakou jinou slečnou. Přišel pak s omluvou a kytkou a já jsem mu nakonec odpustila.

Překvapení pro tatínka!

A tak jsme dostudovali a vzali se. Martin sekal latinu a já jsem byla přesvědčená, že ten sukničkář v něm už je nadobro pryč. Spletla jsem se. Byl stále stejný, jen já jsem už kolem sebe neměla všímavé spolužáky, kteří by mi jeho prohřešky hlásili. Žila jsem v blažené nevědomosti, vychovávala našeho synka Jiříka.

Každý večer čekala na milovaného manžela s úsměvem a teplou večeří. „Dnes se zdržím v práci, nečekej na mě,“ volal mi občas a mě ani nenapadlo, že to může být lež. Spíše jsem ho litovala, že má tolik práce.

„Překvapíme tatínka a doneseme mu večeři do práce,“ řekla jsem po jednom takovém telefonátu synkovi.

Jiřík, kterému tehdy bylo pět, nadšeně zatleskal. Ten večer jsem uvařila Martinovo nejoblíbenější jídlo – rajskou. A těšila se, jak mu tím spravím náladu během náročného dne.

Syn cupital pár kroků přede mnou, a když jsme procházeli okolo parku najednou radostně zvolal: „Tatínek!“ Ukazoval k lavičce na níž seděli, tedy spíše se vášnivě objímali, dva lidé.

Chtěla jsem se začít smát a vysvětlit synovi, že to přeci není jeho táta, když v tom mi došlo, že je. A v brunetce, která se k němu tak měla, jsem poznala prodavačku ze samoobsluhy. Jiřík skočil tatínkovi na klín a nadšeně zajásal: „Překvapení!“ Martin oněměl.

Stejně tak slečna prodavačka. „Přinesli jsme vám večeři,“ stačila jsem jen říct, než jsem samým rozčilením vylila obsah kastrůlku slečně rovnou do klína. Omluvila jsem se jen ledabyle. Potom jsem chytla Jiříčka za ruku a zpátky domů!

Tomu, jak maminka polila nějakou tetu rajskou omáčkou, se smál ještě dlouho. Byl ale jediný, komu bylo do smíchu. Omlouvat další Martinovy nevěry už jsem nedokázala, zvlášť, když jsem jednu viděla na vlastní oči. Na druhý den se manžel stěhoval. K ní!

Je to kádr

Dny i týdny po rozchodu byly těžké, zvláště proto, že se na tátu Jiříček každý den ptal. Ani jednou se během té doby Martin nepřišel na syna podívat, natož pak na mě.

Bylo mi jasné, že nás dva už čeká jen rozvod a konečně jsem si uvědomila, že se mi poté asi uleví. Byť mi jeho přítomnost doma strašně chyběla a bála jsem se, jak to zvládnu dál.

A to zejména ve chvíli, kdy se mi zničehonic začal můj byt rozpadat pod rukama. Vypadávaly záhadně jističe od elektřiny, rozbila se pračka a ucpal se i dřez v kuchyni. Zašla jsem k sousedovi s prosbou o pomoc. Avšak on byl asi tak stejný kutil, jako já.

„Znám výborného opraváře. Já vám ho sem pošlu. Libor, to je vážně kádr, mladá paní,“ slíbil soused a já doufala, že ten jeho „kádr Libor“ přijde co nejdřív.

Zazvonil u nás asi o týden později, kdy už jsem přes hory špinavého prádla pomalu ani neviděla a nádobí umývala v koupelně. „A sakra,“ řekl opravář poté, co chvíli lomcoval pračkou.

Zamumlal, že bude muset přijít ještě jindy. „Opravím vám dneska aspoň ten dřez,“ řekl a odešel do kuchyně. Zvědavý Jiříček utíkal za ním, posadil se vedle něj na zem a fascinovaně koukal, jak „kádr Libor“ opravuje dřez.

Byl to opravdu pohled k popukání, můj syn byl zkrátka společenský tvor. Ještě než byl dřez opravený, ti dva si tykali jako nejlepší přátelé, což se mi moc nelíbilo. „Oplaváži si tykají, mami,“ zopakoval Jiříček větu pana Libora poté, co odešel se slovy: „Pozítří se zastavím s náhradními díly na pračku.“

Souhlasila jsem, prát jsem už opravdu potřebovala, byť se mi to ale pozítří vůbec nehodilo. Ten den měl vzít Jiříčka na procházku můj muž. Po třech měsících od svého odchodu konečně zavolal a projevil o syna zájem. Z našeho setkání jsem ale neměla dobrý pocit.

Omlouval se a prosil

Když za dva dny Martin přišel, choval se jako vyměněný. Pořád se usmíval, ptal se, jak se mám, jestli něco nepotřebuju… Já jsem se s ním ale odmítala vybavovat. Řekli jsme si to nejnutnější a on s Jiříčkem odešel ven. O chvíli později zazvonil opravář. Oznamoval mi, že pračku dnes opraví a hnal se rovnou do koupelny.

Nabídla jsem mu, že uvařím kávu. Sotva se ale stačila uvařit voda, znovu zazvonil zvonek. Za dveřmi stál můj muž, v jedné ruce držel Jiříčka a v druhé obrovskou kytici. „Překvapení!“ zvolali oba vesele.

Následně začal Martin se svou pečlivě nacvičenou řečí, kterou jsem za náš společný život zažila už mockrát – omlouval se, vysvětloval a prosil za odpuštění.

Také se zmínil, že už se slečnou prodavačkou není a rád by se vrátil domů. Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem sbírala síly k tomu nenechat se tentokrát opít rohlíkem. Nakonec ale za mě rozhodl někdo jiný. „Mám někde to kafe?“ ozval se do ticha hlas z koupelny.

„Libor je tady!“ zavýskal Jiříček, seskočil manželovi z náruče a utíkal za opravářem, který už mezitím stačil vyjít z koupelny do předsíně. Takže stáli s Martinem tváří v tvář. Můj muž byl jako opařený a po pár vteřinách rozčileně řekl: „Ty už sis za mě našla někoho jiného?“

V té chvíli jsem si řekla, že pokud chci své manželství opravdu skončit, proč toho nedorozumění nevyužít? A tak jsem hrdě přikývla. Martin ještě něco zamumlal a poté i s velkou kyticí odešel pryč. Zabouchla jsem dveře a celá rozklepaná se otočila na opraváře Libora.

„Nezlobte se, mě nic jiného nenapadlo,“ omlouvala jsem se, avšak on vypadal spíše, že se dobře baví. „Pro mě je to čest,“ smál se a dodal: „Tak bychom si mohli dát to kafe, když už spolu chodíme, co říkáte?“ To už jsem se musela zasmát i já.

Soused nelhal, tenhle Libor byl opravdu „kádr“. Rozhodla jsem se, že když už jsem ho do své situace tak neslušně zatáhla, že mu ji vysvětlím celou. A tak jsem vyprávěla o svém nevydařeném manželství.

A on seděl, poslouchal a sem tam prohodil nějakou vtipnou poznámku, kterou vždy smazal každou vlnu smutku, která mě přepadla.

Když jsme dopili kafe, vrátil se zpět ke své práci, kde mu opět asistoval můj malý zvědavý Jiříček. Pračku ti dva spolu opravili během chvíle a za občasného smíchu, a když opravář odcházel, podal mi na papírku napsané své telefonní číslo.

Mechanik mého života

„Kdyby se vám ještě něco pokazilo, ať už nálada nebo spotřebič, zavolejte,“ smál se a já jsem si v té chvíli slíbila, že nebude trvat dlouho a jeho číslo opravdu vytočím. Takového opraváře špatné nálady jsem ještě nepoznala. Ale než jsem stihla svůj slib splnit, objevil se sám.

Zazvonil u nás už za dva dny. „Nepotřebujete něco spravit? Třeba telefon?“ šprýmoval a já jsem ho pozvala dál. A tak mi „kádr“ Libor, opravil celý můj život. Do roka jsem byla rozvedená a za další rok se znovu vdávala. Za Libora.

I můj syn se v něm zhlédl. Stal se elektrikářem a společně založili malou opravářskou firmu. Tak si tu spokojeně žijeme. A můj bývalý muž, Martin? Ten už je dnes třikrát rozvedený, což mě vůbec nepřekvapuje.

Anna (57), západní Čechy