Kdyby se to nestalo mně, asi bych tomu ani nevěřila. Že se dnes kradou auta, je poměrně běžné, bohužel. Že mi v něm ale nechá zloděj své náčiní a drogy, to bych opravdu nečekala!

Když jsem si ve svých téměř šedesáti letech kupovala auto, bylo mi jasné, že to už se mnou „dožije“! Chtěla jsem co nejjednodušší, žádné moderní vymoženosti, které jen komplikují člověku život.

Nepotřebuji navigaci, která mě při řízení jen ruší a někdo mi pak stále do řízení řeční.

Navíc mnoha přátelům se už stalo, že je navigace zavedla úplně ke všem čertům nebo je vedla po zbytečně dlouhé cestě. Já jsem celý život jezdila podle mapy a pak mám snad i hlavu a oči, abych se držela ukazatelů.

Vybrala jsem české auto

A tak jsem se rozhodla pro Fabii zcela v základu. Barvu měla obyčejnou modrou. Nebyla ničím nápadná, snad jen poklicemi, které byly také v modré barvě.

Říkala jsem si, že alespoň o ni nebude takový zájem, protože zloděje zrovna naše škodovky obzvláště zajímají.

Já bohužel bydlím na sídlišti a garáž nemám, takže parkuji rovnou na ulici. Vždy se snažím najít místo alespoň tak, abych na svůj poklad viděla, ale parkovacích míst je čím dál méně a aut čím dál víc.

Někdy jsem ráda, že vůbec zaparkuji v docházkové vzdálenosti od domu. No, beru to alespoň jako trénink, jinak toho už přece jen moc nenachodím. Auto je prostě metla lidstva, bez ní bych si ale život představit neuměla. Ani nevím, jak bych nakoupila.

Pohled z okna

Když jsem se jednou ráno probudila, vstala a šla otevřít okno, abych si vyvětrala peřiny, ihned jsem očima sjela ke svému zaparkovanému vozu. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Auto nikde!

„Nešil, třeba jsi zaparkovala jinde a jen si to nepamatuješ,“ snažila jsem se uklidnit samu sebe. Moc to ale nepomáhalo.

Vyčistila jsem si jen zuby, ani jsem se snad nečesala a vyběhla ven na ulici. Prošla jsem celou naši ulici a pak i ty přilehlé. Bylo to jasné, auto nikde! „Ukradli mi můj poklad,“ zvolala jsem zoufale.

Pár lidí, co mě už pozorovalo z oken, jak pološílená babka lítá po ránu po sídlišti, zavřelo okna. Snad aby nemuseli svědčit.

Krádež mě zlomila

Vrátila jsem se domů úplně zlomená a horečně přemýšlela, co teď. Jediné řešení bylo zavolat na policii. „Bude mi to ale k něčemu? Auto přece nemám pojištěné proti krádeži,“ zoufala jsem si. Zbytek dopoledne jsem pak strávila na policii.

„Nechci vás děsit, paní, ale to vaše auto už bude buď za hranicemi, nebo rozebrané na díly,“ řekl mi na rovinu policista, kterému jsem svoji výpověď proplakala. Nevím, jak mě tedy chtěl vyděsit ještě víc.

Začínaly mi docházet veškeré důsledky toho, co mě čeká bez auta. A na nové se už nezmůžu.

Sdílelo to celé město

Když se o krádeži dozvěděla má rodina, slíbili mi pomoc. Nejvíc mě ale překvapil můj vnuk: „Babi, já dám výzvu na facebookové stránky našeho města.

Třeba někdo tvé auto viděl!“ říkal to tak přesvědčivě, že jsem skutečně začala doufat, že třeba ještě není vše ztraceno.

A nebudete mi to věřit, ale do této prazvláštní pátrací akce se zapojilo neskutečné množství lidí, kteří výzvu, zda někdo neviděl mé auto, sdílelo. Nakonec tento článek sdílela i policie! A nebudete tomu věřit, ale auto se skutečně našlo!

Auto i s dárečky

Chvíli ovšem trvalo, než jsem ho dostala zpět. Zloděj si totiž v mém ukradeném autě zapomněl celou svou narkomanskou i zlodějskou výbavičku, a dokonce i větší množství pervitinu, které by na ulici bylo prodejné za více než deset tisíc korun.

Proto muselo být podrobeno důkladnému rozboru a prozkoumán každý milimetr v autě. Naštěstí se našly i otisky, které, jak jsem se později dozvěděla, patřily známé firmě, takže pachatele policie snadno vypátrala a zadržela!

Děkuji všem za pomoc

Můj vnuk pak za mě poděkoval všem, co nelenili a výzvu poslali dál: „Auto se našlo! Mockrát děkuju všem, kteří pomáhali sdílet! Bylo vás opravdu strašně moc. Auto je poškozené jen na blatníku, odřené a má rozbité světlo.

V autě se našla: injekční stříkačka, nářadí, krabička s drogami, minimálně tak deset gramů pervitinu, mobilní telefon a ručně vyrobené nářadí na otevírání aut. Vše je v rukou policie,“ napsal vnuk na Facebook zprávu pro všechny, kteří pomáhali při pátrání.

Moc milé bylo sledovat i reakce pod příspěvkem. Je milé vidět, jak lidé dokážou držet pospolu.

Marie (66), Plzeň