Naši dceru jsme vychovávali s láskou. Jen jsme ji asi trochu rozmazlili. Poté, co se rozvedla, začala dělat svému exmanželovi naschvály.
Dcera se nám narodila pozdě, vlastně už trochu nečekaně. Jejím narozením jsme byli úplně nadšení a dělali všechno pro to, aby byla Dominika zdravá. Narodila se totiž se spoustou nemocí. Všechno jsme překonali a ona konečně nastoupila do první třídy.
První stížnosti
„Vaše dcera je drzá! Odmlouvá! Bude muset k psychologovi, zda netrpí nějakou poruchou!“ nařídila mi její třídní učitelka, když si mě zavolala do sborovny na kobereček. Kolotoč nejrůznějších vyšetření začal znovu.
Dominice přidělili nejrůznější odborníci spoustu diagnóz, a dokonce musela užívat nějaké léky na zklidnění.
Byla jsem nešťastná. „Co z té holky bude?“ ptala jsem se manžela, ale on měl svůj názor: „Dominika je rozmazlená. Potřebovala by na holou!“ Možná měl tehdy pravdu, nevím. Nicméně s dcerou to nebylo lehké, ani když dospěla. Když se vdala, očekávali jsme všichni, že se trochu zklidní.
Narodil se jí syn Patrik a z jejího manžela se stal ten nejvzornější otec, kterého si umím představit. Nejenže s miminkem bděl, aby se Dominika mohla vyspat, ale dokonce ho i přebaloval, krmil a denně chodil s kočárkem na procházku.
Později si hrál s malým na pískovišti, naučil ho jezdit na kole, plavat, bruslit a kdoví co ještě.
Rozvod prostě bude, a hotovo
„Budeme se rozvádět, neklape nám to!“ sdělila nám dcera jednou úplně zničehonic. Zůstali jsme s manželem jako opaření. Vůbec jsme si nevšimli, že by se naši mladí nějak hádali nebo že by jim to neklapalo.
Vždycky jsme mysleli, jaké štěstí dcera má, že natrefila na tak hodného mužského! To přece v dnešní době není vůbec snadné.
Snažili jsme se jí její nápad rozmluvit, ale trvala na svém. Rozvod prostě bude, a hotovo! Její manžel zprvu nesouhlasil, ale potom mu nezbývalo nic jiného než kývnout. Odstěhoval se z jejich společného bytu do podnájmu a všechno, včetně auta, nechal dceři.
„Přece jí nevezmu auto, když musí vozit malého!“ řekl nám jednou u kafe, kam jsme ho pravidelně zvali. Měli jsme ho rádi jako vlastního syna. Nikdo z nás v tu dobu netušil, jak se celá situace vyhrotí. Jednou přišel bývalý zeť skoro s pláčem.
„Dominika mi už poněkolikáté omítla půjčit syna. Jednou byl prý nemocný, podruhé nebyli doma a dneska mi na rovinu řekla, že už ho neuvidím, protože si ho nenechá ode mě zkazit. No chápete to?“ ptal se zoufale.
Scházeli se tajně
My opravdu jednání dcery nechápali a snažili jsme se dobrat nějaké pravdy. Jenže žádná pravda neexistovala. Naše povedená, tedy spíš nepovedená dcera prostě dělala svému exmanželovi naschvály. A trestala tím našeho sedmiletého vnoučka. Naštěstí nám ho půjčovala bez problémů, čehož jsme moc rádi a často využívali.
Jednou se úplně náhodou vnouček setkal se svým otcem u nás. Nebylo to plánované setkání, ale o to radostnější. „Tati, proč už za mnou nechodíš?! Maminka říkala, že mě nemáš rád!“ volal Patrik a hnal se k otci. Ten nemohl dojetím ani mluvit.
Objímal se mlčky se synem, aniž by řekl proti dceři cokoliv špatného. „Vždyť se kluci mohou vídat u nás,“ navrhl jakoby nic můj manžel a já nadšeně souhlasila. Jen jsem vnuka upozornila, že to bude tajemství, aby mamince nic neříkal! A tak se ti dva scházeli u nás tajně.
Nebylo to vůči dceři hezké, ale ani ona se nechovala, jak má. Všechno klapalo půl roku, dokud pravda nevyšla najevo. Jednou u dveří zazvonil zvonek a vnuk se hnal otevřít. Za dveřmi stála dcera a tvářila se jako bůh pomsty.
Manžel nastolil pořádek
„Tak kde ho máte?“ ptala se výhrůžně a hnala se dovnitř. Myslela tím svého bývalého manžela, který seděl u stolu jako zařezaný. Bylo zřejmé, že se rozkurážené dcery bojí. Byl to smutný pohled.
Hlavně na Patrika, který najednou nevěděl, k jakému rodiči se má přidat. Stal mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny.
I já byla v rozpacích, nepřála jsem si nějakou hádku. Můj muž ale zařval jako lev: „Tak pozor, holčičko. Nejsi doma, a tak se chovej slušně. A jestli odteď budeš zakazovat otci návštěvy s vlastním synem, osobně zařídím, aby ho dostal do péče on. A víš, že to není tak nemožné!“ Byli jsme ohromeni.
Takhle hlasitě a dlouze jsem manžela nikdy mluvit neslyšela. Natož dcera! Ta koukala a byla úplně vyjevená. Nakonec kývla. Lekla se! Od té doby si může Patrikův otec chodit pro syna, jak často chce. Všichni jsou spokojení, a to je přece to hlavní!
Lenka T. (71), Přelouč
