V naší rodině se prostě dobře jedlo.„Pojďme si osladit život,“ říkávala moje máma a vrhala se ke špajzce.

Rodinnou tloušťku komentovali moji rodiče s humorem. Táta tvrdil, že nám ty kilogramy sluší, máma dodávala: „No, jen ať všichni vidí, že se máme dobře!“ Jako malá jsem se tomu spokojeně smála, později mě smích přešel.

Děti na mě volaly buřtíku. Rodiče radili, ať si z hloupého posměchu nic nedělám, neboť posměváčci jsou zakomplexovaní chudáci. Jenže já byla chudák taky, zejména pak v době dospívání.

Kluci se o mě nezajímali

Dobře jsem si všimla, že mnohé moje spolužačky už mají svoje obdivovatele. Za mnou se kluci trousili, jen když si zapomněli svačinu, neboť měli jistotu, že jim poskytnu něco ze svých nekonečných zásob.

Jinak mě obcházeli a kupili se u třetí lavice u okna, kde seděla Romana, nejhezčí holka ze třídy, krásná a hubená.

Opravdová ženská krása

Doma jsem brečela. „Mami, kluci mě nechtějí,“ svěřovala jsem se, neboť máma byla zároveň i mou nejlepší kamarádkou. „Protože jsou hloupí,“ ubezpečila mě. „Moc hledí na to, jak holky vypadají. Najdou si třeba i protivnou, hlavně když je bůhvíjak hezká.

Až zmoudří a pochopí, že v životě jsou důležité úplně jiné věci než štíhlost, budou na tebe stát frontu.“ Táta bodře dodával: „Na základní škole kluci ještě nechápou, co je to opravdová ženská krása.“ A když se chystal barvitě ji popisovat, máma sykla: „Proboha, Franto, mlč.“

V pokojíčku s panenkami

Čekala jsem, tedy myslím, docela trpělivě, až kluci pochopí, co je to ta opravdová ženská krása, a začnou si vážit také toho, že vůbec nejsem protivná a mám kamarádskou povahu. Nejenže se to nestalo na základce, ale ani na střední škole. Vypadalo to, že se moji rodiče krutě zmýlili.

A tak jsem zůstala na krku našim. Ještě ve dvaatřiceti jsem bydlela ve svém dětském pokojíčku s panenkami a plyšovými medvídky! Bylo mi tam dobře, ale v hloubi duše jsem samozřejmě věděla, že to není tak docela v pořádku.

Zhubla jsem díky tancování

Tehdy chodil k nám domů tátův kolega Aleš, hráli spolu šachy. Aleš byl prima, a hlavně svobodný! Sice o něco starší než já, ale to jsem mu velkoryse odpustila. Poprvé v životě jsem se vydala jinou cestou, než radili rodiče.

Odmítla jsem máminu stravu, mimochodem báječnou, a začala běhat a také navštěvovat taneční hodiny pro starší. Nevadilo, že tam bylo málo chlapů, a tak jsem musela tančit s jednou penzistkou. Zabralo to!

Zhubla jsem, Aleš si mě vzal a všem, kteří říkali „Ta holka se nevdá“, spadly brady.

Adéla K. (51), Jablonec nad Nisou