Podívala jsem se třeba jen na fotku, a hned měla jasno. Toho nechci! Nedala jsem tak šanci sama sobě najít si dobrého manžela a dětem tátu.

Vždycky jsem byla vybíravá. Měla jsem o svém partnerovi přesnou představu, ze které jsem nehodlala slevit. Ve čtyřiceti jsem ale začala mít najednou nepříjemný pocit, že mi ujíždí vlak. Tak jsem to řešila prací.

Když jsem se z jedné nudné pracovní záležitosti vracela domů, přisedl si ke mně v autobusu muž, který vypadal jako vystřižený z módního časopisu. Byl tak nádherný, že jsem nemohla dýchat.

Pořád ve střehu

Když jsme zastavili na Florenci, pozval mě na skleničku. Lichotilo mi, že mám vedle sebe tak nádherného chlapa, který mi dává najevo svoji přízeň. Nevím, jestli to bylo věkem, nebo touhou si ho „pojistit“, najednou jsem šíleně zatoužila po dítěti s ním.

Otěhotnět se mi ale nedařilo. Ani po roce ani po dvou letech. Začala jsem z toho být na nervy. Kamkoli jsme přišli, dámám zajiskřily oči a okamžitě se snažily dostat do jeho blízkosti. Šílela jsem z toho a byla na svého krasavce protivná.

Obyčejný chlap

Jednoho dne zazvonila u našich dveří dáma. Mladší, štíhlejší, krásnější. A tato žena mi mezi dveřmi sdělila, že Vilda je její, protože čekají dítě. Udělala čelem vzad a odkráčela na svých vysokých podpatcích.

Když se vrátil Vilda z práce, ztropila jsem mu výstup. Odešel a já ho už nikdy neviděla. Ale nakonec všechno přebolí. Vzala jsem si kolegu Pepíka, který kolem mě kroužil, ale já to neviděla.

Nechodil do fitka, nenosil značkové oblečení, neměl pěstěné nehty. Přesto se stal hodným manželem a dětem dobrým tátou. Kdybych otěhotněla s Vildou a vzala si ho, byla by ze mě hromádka nervů.

Dana (67), Praha