Celý život jsem byla typická Divá Bára, která se ničeho nebála. Ani blesky a hromy mi nevadily. Spíše naopak. Teď je všechno jinak.

Byla jsem vesnické dítě, v podstatě ze samoty, a měla jsem pro strach uděláno. Klidnou mě nechávali i divočáci, kteří se kolem našeho statku procházeli, a to i v době, kdy jsou obzvlášť nebezpeční a agresivní – když mají mladé.

Nejvíce ze všeho mě fascinovala bouřka. Jakmile se zatáhlo a začalo se blýskat, já se radovala. Zatímco moje babička zapalovala hromničku a jiné děti zalézaly pod peřinu, já stála ve dveřích domu a těšila se.

Ten vzduch!

Jakmile se zvedl vítr, někdy jsem v něm i radostně tančila po zahradě, než mě matka zahnala domů. To jsem pak seděla u okna přilepená tváří na skle a dychtivě číhala na blesky.

Otec mi v takových chvílích říkal Divá Báro. Jak čas šel, já se vdala a měla děti, hodně se změnilo – jen moje láska k bouřkám zůstala. Zejména v letních vedrech jsem je vyhlížela, protože se po nich pročistil vzduch a lépe se dýchalo.

Ještě v sedmdesáti se dalo říct, že jsem byla docela zdravá ženská. Jen mě bolela trochu kolena, měla jsem vyšší tlak a mírnou cukrovku.

Srdce mě zradilo

Ráda jsem cestovala, chodila na houby, věnovala se vnoučatům a dováděla s nimi celé léto. Když mi najednou zjistili problémy se srdcem, byla jsem tím zaskočená. Bylo to tak vážné, že jsem dostala umělou chlopeň a nakonec i kardiostimulátor.

To se člověku už nežije úplně svobodně a radostně. Přesto jsem byla i nadále beznadějný optimista. V loňském roce v létě se ale stalo něco, co mě opravdu vyděsilo. Proto také svůj příběh píšu, abych jím varovala další, komu hapruje srdíčko. Bylo nesnesitelné dusno a blížila se bouřka.

Těšila jsem se, že po ní mi bude líp! Usadila jsem se proti oknu v očekávání mého oblíbeného nebeského divadla. S potěšením jsem zahlédla několik blesků, které byly podle burácení hromu ještě poměrně daleko. Bouřka se blížila rychle. A pak to přišlo.

Blesk a vzápětí rána až se země zatřásla někde velice blízko. Najednou se se mnou zhoupl svět. Cítila jsem, jak se propadám kamsi hluboko, přestala jsem cítil ruce, nohy, tělo, v hlavě bylo najednou tak ticho.

A pak najednou rána v hrudi, celým tělem mi proběhl elektrický výboj a já se zachvěla.

Poté zase to propadání do neznáma, po kterém následovala další prudká rána v prsou. Pochopila jsem, že se mi nejspíš tím obrovským elektrickým výbojem blesku zastavilo srdce a kardiostimulátor se je snaží „nahodit“. Tak to je konec, říkala jsem si.

Záchrana

Pak se ale zjevil nade mnou můj vnuk. Jak jsem se dozvěděla, měl nutkavou touhu odskočit si z práce podívat se na babičku. Zapracovala intuice, nebo telepatie? Přišel v pravou chvíli, aby stihl zavolat pomoc, a ta přijela včas.

Od té doby už vím, že pro mě bouřka už neznamená radost, ale smrtelné nebezpečí. Už se neraduji a netěším, když se blíží černé mraky a v dáli burácí hrom.

Olga (81), Ústí nad Labem