Když jsme si s manželem při odchodu do důchodu koupili skoro nové auto, nemohli jsme se na něj vynadívat. Dlouho jsme na něj šetřili a bylo nám jasné, že je naše poslední.

Vychovali jsme dvě dcery, které měl můj muž z prvního manželství. Jeho žena bohužel zemřela při automobilové nehodě, když holkám byly dva a čtyři roky. Tonda tak zůstal s holkami sám.

Když spolu jedno léto trávili v kempu u Orlíku, shodou okolností jsme tam měli volejbalové soustředění, a tak jsme se seznámili. Jiskra hned přeskočila. Bylo mi už osmatřicet a věděla jsem, že děti mít nemohu. Tonda pro mě i s dcerami byl požehnáním.

Holky jsme zabezpečili

Netrvalo dlouho, a já se za ním a za holkami přestěhovala do Prahy. I když jsem z toho napřed měla strach, do rodinného života jsem zapadla úplně bez problémů a starost o holky zvládala, jako by to byly mé vlastní.

„Ty jsi jako naše maminka,“ řekly mi jednou, když jsem dočetla pohádku, a mně vyhrkly slzy.

Náš život pak běžel rychleji, než bychom si všichni přáli. Holky se nám odstěhovaly, my je finančně zabezpečili, aby měly snazší start do života, a my s Tondou zůstali sami.

Protože jsme rádi jezdili po výletech, rozhodli jsme se pro zánovní auto, aby nám už do smrti vydrželo!

Těšili jsme se na výlety

Museli jsme si nechat nějakou rezervu na účtu pro případ, že by nás potkala nemoc nebo něco horšího. A tak jsme si vybrali auto, které bylo předváděcí a mělo najeto jen asi šest tisíc kilometrů. Mělo takovou zvláštní červenou barvu. Vybrali jsme si nápadnou, aby nás bylo na silnici dobře vidět.

Přece jen dnes ti mladí jezdí jako blázni a my už se s mužem raději kocháme. „Příští týden se pojedeme podívat na Zvíkov a také se tam vykoupeme,“ řekl manžel, když vtom se ozval u dveří zvonek.

Na chodbě stáli naši mladí sousedé, kteří si chtěli jen půjčit od manžela vrtačku, jak byli zvyklí.

Manžel se chtěl pochlubit

Hned jsme je nadšeně pozvali dál a z okna jim ukazovali náš nový poklad. Ota hned manžela nadšeně uprosil, aby jim poskytl předváděcí jízdu. A tak jsme se jako blázni všichni nasoukali do našeho nového pokladu a manžel nás vozil po sídlišti. Ota projevoval nadšení a vše hned zkoumal.

„No, to je tedy fáro, Antoníne, to vám povím!“ chválil manželovu chloubu. Po předváděcí jízdě jsme se všichni rozešli do svých příbytků, mladí odpochodovali s naší vrtačkou v ruce. Šli jsme spát spokojení po příjemně stráveném večeru.

Auto bylo pryč

To ráno bych ale nikomu nepřála. První, co jsme dělali od té doby, co jsme měli nový vůz, bylo to, že jsme si jej šli zkontrolovat z okna. Ten šok bych nikomu nepřála. Místo, kde jsme večer zaparkovali, bylo prázdné. Štípali jsme se navzájem, jestli se nám to nezdá, ale opravdu bylo auto fuč.

Museli jsme jít nahlásit krádež. Tam nás moc neuklidnili, protože nám vysvětlili, že je jen malé procento aut, která se najdou. Samozřejmě jsme oba naši ztrátu obrečeli, protože auto nebylo pojištěné. Svého muže jsem snad viděla brečet poprvé v životě.

Našla jsem si ho

Ovšem to, co se stalo později, je až neuvěřitelné. Hned další týden jsem musela do centra. Když jsem vystoupila na Můstku a řítila jsem se do Vodičkovy ulice, málem jsem upadla. Před zastávkou tramvaje tam u chodníku stálo naše auto! Byla jsem si tím jistá, i když mělo jinou značku.

Při koupi nám totiž dali slevu, protože na předním blatníku byl škrábanec od podběhu až nahoru. Tohle auto ho mělo a bylo to prostě ono. „Našla jsem naše auto a jsem si jistá, že to je ono!“ volala jsem ihned na policii. Tam mě ovšem zpražili. Pokud má auto jinou značku, nemohou nic dělat!

Poznala jsem zloděje!

Odhodlaná nedat se jsem si sedla do cukrárny s výhledem na auto a volala manželovi, ať přijede. V tu chvíli přišel k autu mladík, nasedl a odjel. K mému úžasu jsem v něm poznala našeho souseda! Nevěděla jsem, co dělat, protože jsem ho nestihla vyfotit.

„Nikam nechoď, sejdeme se doma!“ zavolala jsem překvapenému muži a spěchala za ním. Hned jsem mu vše vyklopila a spolu jsme se rozhodli, že za sousedy zajdeme. Stalo se, co jsme tak trochu čekali.

Nikdo neotevřel, ani ten den, ani další a na konci týdne se na chodbě objevil majitel bytu. „Mladí mi poslali jen zprávu, že se stěhují do ciziny,“ sdělil nám suše. „Odjeli naším autem i s naší vrtačkou,“ vysvětlili jsme mu my.

Vše jsme sice nahlásili, auto nám to už ale nevrátilo. Bůh ví, kde skončilo…

Ivana Z. (65), Zbraslav