Dlouho jsem čekala na lásku

Total
1
Shares

Studium a kariéra pro mě byly vždy důležitější než manželství a rodina. Obávala jsem se ztráty svobody a nechtěla se nikomu podřizovat. Když jsem začala toužit po dětech a manželovi, bylo už téměř pozdě!

Už na střední škole básnily spolužačky o svatbě, rodině a dětech. Jako by neměly nic jiného v hlavě! Vůbec jsem nechápala, proč se chtějí vázat a někomu otročit. Ani na vysoké škole to nebylo o mnoho jiné.

Bylo nás jen pár děvčat, co plánovaly nějakou kariéru. Ale i tak jsem se cítila jako nějaká bílá vrána. Jako by všechny výhody spojené s vysokým postavením byly doménou mužů a ženské patřily jen k plotně.

Špatná pověst

Občas jsem si připadala jako ve středověku. I můj vyučující profesor, ověnčený mnoha tituly, bral jako samozřejmost, že mu budu nosit kafe a chodit pro svačinu. Nedalo mi mnoho práce i takovou kapacitu, jakou on bezesporu byl, odkázat do příslušných mezí. Časem jsem získala pověst bezohledné kariéristky, co jde přes mrtvoly.

Přitahoval mě

Nebylo tomu tak, jen pro mě prostě rodina nebyla tím nejdůležitějším v životě! Přesto mi cestu zcela nečekaně zkřížila láska. Byl mladší než já a nebyl to žádný vzdělanec. Takový naivní mladíček. Nemohla jsem si pomoct, hrozně mě přitahoval. Neuplynul ani měsíc a už u mě bydlel.

Užíval si luxusu, na který jsem si vydělala poctivou a tvrdou prací. „Kdy si pořídíme miminko?“ ptal se snad denně a já mu odpovídala vždycky stejně: „Teď rozhodně ne!“ Byl nespokojený a potom už i naštvaný. Chtěl zůstat na mateřské.

Musela jsem se s ním rozejít

Chtěl se starat o domácnost. Krvácelo mi srdce, když jsem se s ním rozešla. Stačila jedna velká hádka a šel. Vyměnila jsem zámky a zařekla se, že žádného mužského už nechci ani vidět! S vervou sobě vlastní jsem se znovu vrhla do budování kariéry.

Další stupínek

Vystudovala jsem druhou vysokou školu a absolvovala několik stáží v cizině. Plynně jsem se dohovořila třemi jazyky. Měla jsem všechno, ale spokojenost ne. Jako by mi stále něco chybělo a já nevěděla, co…

Váhala jsem

Pozvánku na třídní sraz jsem ani nedočetla. „Kdo by se s těmi vesnickými tupci bavil!“ pomyslela jsem si, ale večer, při studiu nějaké směrnice, se mi vrátily vzpomínky na školní roky. Jak jsme se honili po zahradě a jak jsme házeli z okna pytlíčky s mlékem. Jak jsme se pořád smáli a jak jsme natřeli třídnímu učiteli židli medem.

Tak půjdu

Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři teče slza. Nakonec jsem pozvánku vyndala z koše na odpadky a rozhodla se, že půjdu. Vzala jsem si ty nejhezčí šaty a pečlivě se nalíčila. Na svých čtyřiačtyřicet jsem rozhodně nevypadala. Nepřibrala jsem ani deko a vrásky, díky drahé kosmetice, téměř neznala.

Nikoho jsem nepoznávala

Přivítala mě horda neznámých lidí. Nepoznávala jsem téměř nikoho. Většina holek ztloustla a klukům se už dělala pleš. Za pivní pupíky se nestyděli! Všichni se smáli a díky zkonzumovanému alkoholu už byli pořádně v náladě. „Jé, Kačko, jsi to ty? Vůbec ses nezměnila!“ řekla mi jakási matróna, v níž jsem až asi na třetí pohled poznala svoji spolužačku Mílu.

Líbil se mi kdysi

Hned mi cpala před oči fotky svých tří ratolestí, a dokonce i vnoučete. Uvědomila jsem si, jak mě vidí. Jako opuštěnou a nespokojenou kariéristku, jakou jsem bezesporu byla! Než jsem se stihla začít litovat, poklepal mi na rameno nějaký muž.

Žádný krasavec, ale přitažlivý a charismatický. Pavel! Měl stále stejně vlídné hnědé oči s vějířky vrásek od smíchu. Krásně bílé zuby a moc hezkou košili. Rozhovor s ním plynul tak, jako bychom se viděli naposledy včera.

Změnil se

„Svého podnikání jsem zanechal. Myslím, že právě včas. Firmu jsem prodal a odstěhoval se nedaleko odtud. Koupil jsem statek. Konečně si žiju po svém a ne tak, jak se ode mě očekávalo!“ řekl jakoby nic a nabídl mi rámě. Šli jsme se projít na vzduch.

Pavel byl pro mě něco jako zjevení. Mluvil mi z duše a říkal to, na co já jsem si ani netroufla pomyslet. „Jen mě mrzí, že jsem nestihl založit rodinu. Tady už mají všichni děti, nebo dokonce vnoučata a já nemám nic. Jen majetek!“ povzdychl si.

Jsme šťastní

„Ani já nemám nic, jen kariéru…“ povzdychla jsem si také, jakoby na oplátku. Toho večera jsme se poprvé políbili. „Víš, že ses mi líbila už na základce?“ zeptal se mě jednou, když jsme společně seděli u krbu a mlčky pozorovali hořící polena.

Láskyplně mě pohladil po mém těhotenském bříšku. Čekali jsme holčičku, byli jsme spolu necelý rok. Já na jeho vyznání neodpověděla, jen pokrčila rameny. I on se mi odjakživa líbil, ale to nemusel vědět. Aby mi nezpychnul!

Kateřina B. (55), Hradec Králové

Také se vám může líbit