Trochu jsem to celé nedomyslela. Chtěla jsem, aby manžel žárlil, a teď toho lituji. Zavařila jsem si to sama.

A teď přemýšlím, jak mít zase zpátky mého hodného muže. Udělala jsem tu největší hloupost v životě. A kvůli čemu?

Co je láska?

Kamarádka Eva mi líčila, jak její manžel žárlí a jejich láska prý je ještě silnější než kdy předtím. Já měla klidné manželství, což jsem Evě vždycky říkala. A ona na to, že už se asi nemilujeme, když manžel nežárlí.

Milan je založením kliďas, nezvýší vlastně nikdy hlas. Považovala jsem své manželství za obrovské terno. Ne každá přece má takové štěstí. A já ho měla ráda. Cítila jsem bezpečí, byl moje jistota a já byla ráda, že ho mám.

Chtělo to zkoušku

Eva ale do mě pořád ryla, že bych měla manžela vyzkoušet, jestli mě opravdu miluje. „Ale to já přece vím,“ namítala jsem. „Já to cítím.“ Kamarádka vrtěla hlavou: „To by chtělo zkoušku!“

Zkusila ho nahlodat

Při jedné návštěvě se Eva přímo Milana zeptala: „Máš svou ženu rád?“ A on se na ni udiveně podíval. „To snad je samozřejmé,“ odpověděl klidně. A zatímco já připravovala v kuchyni pohoštění, ti dva si povídali. Občas do kuchyně zaletěl střípek jejich hovoru.

A pak mě zasáhla šílená věta. „Co když je ti Jana nevěrná?“ řekla Eva, možná schválně nahlas, abych to slyšela.

Voda na její mlýn

Z leknutí mi vypadl talířek z ruky. Ten třesk o podlahu zřejmě Evu navnadil. „Slyšíš, jak se lekla?“ Myslím, že chtěla Milanovu jistotu nahlodat. „A proč by měla?“ namítl manžel. „Protože váš život je velká nuda, taková stojatá voda. A žena potřebuje vědět, že ji miluješ!“

Milan na ni překvapeně koukal. Až doteď Eva naše manželství považovala za norální a pohodové. Proč se do nás začala navážet, netušil. Viděla jsem, že je mu to nepříjemné.

Přivedla milence

Měla jsem v tu chvíli zasáhnout, teď je mi to jasné, ale nezasáhla jsem. Eva se dál do nás trefovala. Když konečně odešla, Milan si viditelně oddechl. Ani jeden z nás netušil, co Eva vymyslí. A že jsem jí na tu pitomou lest kývla, to už vůbec nechápu.

Pořád mě přemlouvala, že bych si měla Milana vyzkoušet, zda umí žárlit. „Prostě ho to naučíme,“ řekla Eva spiklenecky. „Budeš mít milence!“ rozhodla. A když jsme se sešly na zahrádce naší oblíbené kavárny, nebyla sama.

Vedle ní seděl pohledný chlap, vysportované tělo. „Ty snad…?“ vyhrkla jsem, ale nedořekla. „To není můj milenec, ale tvůj,“ skočila mi do řeči. „Jinak je to Karel, můj bratranec, který je pro každou špatnost.“

Hráli jsme divadlo

Já jsem se musela pominout, že jsem na to kývla. Proč nezjistit, jestli Milan svoji lásku nepředstírá. Karel mě doprovodil před náš dům, aby ho Milan zahlédl. Manžel se mě pak zeptal, kdo to byl. „Známý,“ odpověděla jsem.

Eva pak jako náhodou potkala Milana v obchodě. Rýpla si. „Viděla jsem Renatu s nějakým fešákem. Kdo to je?“ Milan se zarazil. „Scházejí se v kavárně,“ dodala. Naše schůzky vydávala za moje schůzky s milencem.

Jak to zastavit?

Milan vždycky zpozorněl, když jsem se chystala k odchodu za Evou. Nikdy předtím to nedělal. Po měsíci se najednou zeptal: „A vrátíš se?“ Vypadal nešťastně a mě píchlo u srdce. Co jsem to udělala?

Vždyť já jsem tou nesmyslnou hrou ublížila chlapovi, kterého miluji! „Proč bych se neměla vracet?“ zeptala jsem se zaskočená. Smutně se na mě podíval. A já bych si nejradši nafackovala.

Renata P. (65), Tachov