Bylo mi šestadvacet let, žila jsem v poměrně klidném domě, kde jsem si pronajímala docela hezký byt za slušnou cenu.
Byl tu klid, neboť moji sousedé byli již v důchodovém věku. Pustili si nahlas občas akorát televizi, a to se dalo snést. Když jsem uslyšela první tóny té hudby, dost mě to překvapilo. Kdosi hrál v domě na klavír. Ztlumila jsem rádio a poslouchala, podél které zdi se ta krásná melodie táhne nejhlasitěji.
„Nevíte, kdo tady v domě hraje na klavír?“ zeptala jsem se hned druhý den sousedky. „Asi ten nový, co se nastěhoval před čtrnácti dny,“ odpověděla mi. „Že nehrál už dřív?“ napadlo mě. „Klavír mu přivezli teprve včera, tak ho asi zkoušel,“ dodala.
Popustila jsem uzdu svým představám
Hudba se nesla od té doby podél zdi do mé ložnice každý den mezi pátou a šestou. Navykla jsem si nechat v té době všechnu práci a poslouchat. Ležela jsem ve své posteli se zavřenýma očima a představovala si, jak ten člověk, který dokáže vykouzlit tak nádhernou hudbu, asi vypadá.
A pak jsem ho jednou potkala. Byl to muž středního věku, měl tmavé vlasy, hnědé oči, které mi věnovaly svůj pohled, a úsměv, jímž mě naprosto odzbrojil. „Dobrý den,“ pozdravil mě na chodbě, když mi přidržel dveře. „Takže to vy hrajete na klavír?“ byla jsem zvědavá víc než kdejaká domovnice.
„Jestli vás to ruší, moc se omlouvám,“ začervenal se. „Ne, to určitě ne!“ „Promiňte, budu se snažit být tišší,“ neustále se mi omlouval, až náš hovor přerušila moje sousedka, která právě vešla do baráku. Rozešli jsme se všichni tři do svých bytů.
Bláznivý nápad
Když jsem znovu ležela ve své ložnici a poslouchala hudbu přicházející ke mně z bytu pode mnou, přemlouvala jsem sebe samu, abych to přece jen zkusila – zeptat se ho, zda by mě nenaučil hrát na klavír.
Po několika minutách jsem vstala a tak, jak jsem byla, jsem seběhla o patro níž a zazvonila na zvonek u dveří mého nového souseda. Hrál tak hlasitě, že mé první zvonění ani neslyšel. Musela jsem zvonek podržet o něco déle, než si jeho zvuku vůbec všiml. Melodie ustala. Soused otevřel dveře a omluvně se na mě zadíval.
Učitel klavíru
„Moc se vám omlouvám,“ mnula jsem si ruce jako školačka před tabulí. „Chcete mít klid, že?“ řekl sklesle. „Ne, to vůbec ne,“ nevěděla jsem, jak mu svou žádost nejlépe přednést. „Ale chtěla jsem se vás zeptat…“ „Jestli bych nemohl hrát, až budete v práci?“ doplnil mě.
„To také ne. Prostě, víte, já jsem nikdy na klavír nehrála a strašně bych to chtěla zkusit,“ konečně jsem ze sebe vysypala. Zůstal na mě koukat, jako kdybych právě přiletěla z Venuše. „Prosím?“ nevěřil vlastním uším.
„Přišla jsem se vás zeptat, jestli byste mi nemohl dávat soukromé hodiny klavíru,“ konečně jsem zformulovala svůj požadavek. „Já?“ vykulil na mě oči. „Ano,“ vzdychla jsem. „Tak krásně hrajete a já bych chtěla taky.“ „Pojďte dál,“ ustoupil ode dveří a já vplula do jeho bytu jako ve snách.
Zvláštní pocit
„Vy byste se chtěla učit hrát na klavír?“ zeptal se mě ještě jednou. „Ano,“ polkla jsem nasucho. „Tak to spolu zkusíme,“ řekl a odvedl mě do obývacího pokoje, kde měl svůj klavír. Všude kolem měl naskládané noty, které začal kvapem rovnat, aby měl alespoň jednu volnou židli.
Myslela jsem si, že ji nabídne mně, ale přitáhl si ji ke klavíru a posadil se na ni sám. „Posaďte se,“ pokynul mi. „Ale kam?“ rozhlížela jsem se kolem sebe. Žádná další volná židle kromě té u klavíru nebyla volná. „Sem, na tu otáčecí,“ ukázal právě na ni a já opatrně usedla, jako kdyby se pode mnou měla zhroutit.
Seděla jsem u pianina a už to mě naplňovalo naprosto zvláštním pocitem. Zmáčkla jsem jednu bílou klávesu a nástroj vydal tichý, nejistý tón. Stejný jako jsem se právě cítila já. A já pochopila, o čem hudba je. O vyjádření pocitů, které v sobě nosíme.
Začala jsem ke svému soukromému učiteli, který se mi představil jako Jirka, chodit každý druhý den. Nechtěl po mně žádné peníze, prý že jsem jeho první žák, a tudíž i on sám se na mně učí, jak učit. Jako první jsem se učila hrát dětské písničky.
Musela jsem si koupit domů elektronické klávesy, abych mohla cvičit stupnice. Bavilo mě to čím dál tím víc. Písničky vystřídaly etudy a menuety. Začala jsem si připadat jako skutečná klavíristka.
Hrajeme si pro radost
Kromě toho, že jsme spolu s Jirkou hráli na klavír, tak jsme si povídali. Poznala jsem Jirku stejně jako on poznal mě. A oba jsme se do sebe zamilovali. Po necelém půl roce jsme se sestěhovali do jednoho bytu a máme jeden klavír.
I dnes, po pětadvaceti letech, si s Jirkou hrajeme pro radost, stejně jako naše děti. Díky Jirkovi jsem poznala nejen skutečnou lásku, ale i krásu hudby, která nás bude provázet celý život.
Petra V. (51), Ostrava
