Umřít na nešťastnou lásku? Špatný nápad!

Total
4
Shares

Z obyčejné letní romance se stalo nečekané životní pouto. A i když jsme na nějakou dobu ztratili nit, brzy jsme ji zase našli, a už nepustili.

Byli jsme ještě hodně mladí, když jsme se s Jardou stali rodiči. Všechno se to odehrálo tak rychle. Seznámili jsme se na letní zábavě pod širým nebem. Bylo mi čerstvých osmnáct a na „letní parket“ do vedlejší vsi jsem vyrážela s kamarádkami vůbec poprvé. Byla to kouzelná, teplá červencová noc.

Zábava byla v plném proudu a mně padl do oka kluk v kraťasech a kostkované košili, který postával se dvěma kamarády nedaleko nás. Po očku jsme po sobě mrkali snad celý večer, a nakonec se on odhodlal a pozval mě na tanec. „Já jsem Jarda,“ představil se mi a rozpovídal se o tom, že je vedoucím na dětském táboře, za lesem.

„Tak to budeme mít společný kousek cesty domů,“ řekla jsem mu a skutečně jsme ze zábavy odcházeli spolu. Tedy ještě s mými kamarádkami a jeho kumpány, také táborovými vedoucími. U lesa jsme se rozdělili, ale já jsem si ještě s Jardou stihla domluvit schůzku na další den.

Strávili jsme spolu deset krásných dní, přes den jsem mu pomáhala na táboře, večer jsme se tajně scházeli za humny. Byla to taková typická prázdninová romance. Když Jardovi skončil tábor, musel se vrátit zpět domů, pocházel z Prahy. Slíbil ale, že si budeme psát a zase se brzy uvidíme.

Byli jsme stateční

Sešli jsme se dříve, než jsme čekali. A to také za dosti nečekaných okolností. Za pár týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná a vše jsem Jardovi napsala v dopise. Přijel prvním vlakem a postavil se k situaci jako chlap. Vzali jsme se a já jsem se s ním odstěhovala do Prahy, kde jsme bydleli v bytě s jeho rodiči.

Je ale třeba podotknout, že jsme novou životní roli oba vzali statečně. A na to, že jsme se tak málo znali, jsme docela dobře fungovali. Vychovávali jsme naši dceru a o dva roky později jí nečekaně pořídili ještě bratříčka. Byli jsme víceméně spokojená rodina.

Když ale děti povyrostly, začaly se následky našeho, narychlo spíchnutého, manželství projevovat. Oba jsme brzkým rodičovstvím přišli o část mládí, a měli jsme potřebu to dohnat. Jarda několikrát týdně vysedával po hospodách s kamarády a já jsem zase čím dál častěji utíkala zpět na venkov za kamarádkami.

Děti pohlídali mí rodiče a já jsem si mohla jít zatancovat. A při jednom takovém návratu na ves jsem se zamilovala do traktoristy Standy. Nechtěla jsem ale manžela tahat za nos. A tak jsem šla s pravdou ven.

Strejda Sranda

„Já jsem vlastně taky někoho potkal,“ překvapil mě svou klidnou reakcí Jarda. A tak jsme se rozvedli. V dobrém. Oba jsme měli právo začít znova. Život ve velkoměstě mě nikdy nelákal, a tak jsem se definitivně vrátila na venkov, i s dětmi. S Jardou jsme ale měli úmluvu, že je může vidět kdykoli bude chtít. A také za nimi jezdil téměř každý víkend.

Začala jsem nový život po boku Standy. Nevzali jsme se, ale skvěle nám to klapalo, byla s ním legrace a i děti si na něj zvykly, říkaly mu „Strejda Sranda“. Byly to chvíle, kdy jsem byla přesvědčena, že se nic nemůže pokazit. Život nás ale všechny učí, že ruku v ruce se štěstím a smíchem, chodí sem tam i smutek a pláč.

A ten po pár letech našeho soužití ovládl i mě a Standu. Začalo to tím, že jeho blízký kamarád měl těžkou autonehodu. Standu to úplně zlomilo. Utápěl svůj žal stále častěji v láhvi vodky a měnil se nám před očima. Prudce se střídaly jeho nálady. V jednu chvíli byl tím starým dobrým Standou a vzápětí jsme se hádali kvůli maličkosem.

„Nerad tě vidím smutnou,“ řekl mi v té době můj bývalý manžel Jarda, kterému neuniklo, že idyla, která vládla mému domku s muškáty, je pryč. A navíc, svěřily se mu i naše, tehdy už dospívající, děti, které si brával na víkend.

Několikrát jsem jeho, i sebe, uklidnila, že se nic neděje, že jen máme se Standou těžké období. Sama jsem ale tušila, že mému druhému vztahu už brzy odzvoní. Standa vzal do hrsti poslední zbytek rozumu a rozhodl se odejít a začít život jinde, za hranicemi. Nebránila jsem mu. Zároveň jsem ale konec našeho vztahu nenesla dobře.

„Mrzí mě to. Nepotřebuješ něco?“ ptal se mě v té době upřímně můj bývalý manžel Jarda, když u mě vyzvedával děti. Musím přiznat, že mě až dojalo, jakou péči o mě i po rozvodu měl. Sám si prošel po našem manželství pár vztahy, které už vzaly za své.

Rodinný výlet

Ale zdálo se, že přátelský vztah mezi námi stále trval. A když viděl můj smutný obličej, projevil se jako ten nejvěrnější kamarád. Chtěl mě rozveselit, stůj co stůj. „Za týden tě s dětmi bereme na výlet!“ řekl mi, když se loučil. Děti zajásaly a já jsem si jen smíchy ťukala na čelo.

Vzhledem k tomu, že jsme se rozvedli, ještě když byly děti malé, jsme nikdy na žádném společném výletě nebyli. „A to je právě chyba!“ prohlásila o týden později dcera, když jsme seděli v autě a vyráželi vstříc prvnímu „rodinnému“ výletu. Já, můj exmanžel a naše dospívající děti.

Na první pohled možná podivná kombinace, její výsledek mě ale mile překvapil.Vytvořili jsme partu a bylo nám spolu dobře. A čas běžel. Byla jsem v té době opravdu spokojená, dcera čerstvě odmaturovala a my jsme na ni s bývalým mužem byli hrdi. Navíc právě vztahy s Jardou byly snad nejlepší, jaké jsme spolu do té doby měli.

„Potřeboval bych poradit,“ řekl mi zvesela jedno červnové odpoledne, když přivezl syna z fotbalového tréninku. Seděli jsme spolu sami na zahradě a popíjeli kávu, byl to už takový náš úterní rituál. „Chci někoho pozvat na rande. Ale už ani nevím, jak se to dělá,“ přiznal roztržitě a snad i trochu stydlivě, čímž mě upřímně rozesmál.

Zároveň jsem ale ucítila u srdce slabé píchnutí. Snad žárlivost. „Nikdy nic nezkazíš kytkou. A taky by sis na to mohl koupit čistou košili,“ dobírala jsem si ho. Přišlo mi až roztomilé, že spolu po tom všem, co jsme prožili, můžeme bez rozpaků hovořit i o takových věcech. V pátek jsem, jako každý týden, přišla z práce dřív.

Doma bylo až podezřelé ticho. Syn odjel na víkend k manželovým rodičům a dcera vyrazila se spolužáky na pomaturitní výlet. Měla jsem tedy celý večer jen sama pro sebe. Zazvonil zvonek. Nikoho jsem nečekala, a tak jsem se zvědavě sunula ke dveřím.

Otevřela jsem a oproti mně stál Jarda v nové bílé košili. A v ruce držel kytici těch nejkrásnějších růžových pivoněk, mých oblíbených. „Ahoj, to je pro tebe,“ podával mi kytku a já na něj zmateně koukala. „Zbláznil ses?“ vypadlo ze mě nakonec naprosto netaktně a Jarda se začal smát.

Poté si odkašlal: „Ne, zvu tě poprvé na pořádné rande.“ Co na to říct… Bylo to opravdu poprvé za ty roky, co jsme se znali, kdy mě tak romanticky překvapil, a já jsem nemohla odmítnout. Rychle jsem se převlékla, učesala a vyrazila. Tak krásný večer jsem dlouho nezažila.

Všechno do sebe najednou zapadlo. A tak jsme si řekli, že pokud našemu vztahu znovu dáme šanci, vezmeme to hezky pomalu, krok za krokem. Nedělala jsem si velké naděje, v našem věku už nebyl prostor na naivní představy o lásce až za hrob.

A teď doopravdy

Dětem jsme o našem sbližování neřekli, nebyly ale slepé, a tak si brzy všimly, že se jejich rodiče chovají divně. Přesněji řečeno: „Jako zamilovaní blázni,“ nazvala nás dcera. Ona i její bratr byli nadšení, když nás viděli zase pohromadě, měli jsme v nich ty největší fanoušky.

I proto jsme nechtěli nic uspěchat. Už záhy jsme ale zjistili, že dát našemu vztahu druhou šanci, byl ten nejlepší nápad. A než se sešel další rok s rokem, Jarda se stěhoval z Prahy k nám na venkov.

Do druhé svatby jsme se nehnali, letos v létě si ale manželský slib nakonec přece jen vyměníme. Podruhé. Tentokrát ale ne jako dva mladí, ustrašení lidé. Ale jako pyšní rodiče, vděční prarodiče a zamilovaní blázni, kteří bezmězně věří na společné štěstí.

Kateřina (58), západní Čechy

Také se vám může líbit