Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíte. Jenže kdybych se tohoto přísloví držela, tak dnes nejsem šťastná.

Vdávala jsem se ještě na střední škole. Bylo mi osmnáct let a s mým tehdy ještě chlapcem, Vaškem, jsme našim silně věřícím rodičům zatajili, že sňatek je nevyhnutelný, protože jsem již byla v očekávání.

Myslím, že tehdy nám všichni uvěřili, že se chceme brát kvůli velké lásce a že jsme chtěli založit rodinu co nejdříve. Urychlený sňatek ale neměl žádný vliv na náš vztah. Byl krásný a měli jsme spokojený život. Celých patnáct let.

Žili jsme si dobře

Tři měsíce po naší svatbě jsem udělala maturitu, Vašek už rok pracoval. Já jsem díky příchodu naší malé Verunky zůstala na mateřské. Byli jsme spokojená rodina, pak se nám narodili ještě dva kluci a mně se líbilo, že jsem byla ženou v domácnosti.

Vašek pracoval jako zedník a po revoluci si založil vlastní stavební firmu. Tehdy začal vydělávat skutečně velké peníze a všichni jsme se měli náramně dobře.

Samota mě ubíjela

Když bylo Verunce patnáct let, přehrála jsem si náš uplynulý společný život. Měli jsme skoro vše, na co jsme si vzpomněli. Jezdili jsme na dovolené k moři, chodili jsme do divadel nebo muzeí. Já sama jsem si mohla dovolit parádu a kosmetiku. Užívali jsme si život plnými doušky, jenže to mělo jeden háček.

To vše jsem měla jen já a děti. Tatínek s námi moc času netrávil, protože neustále pracoval. Ovšem samota, kdy děti odejdou do školy, manžel už je dávno v práci a já jsem zůstala sama v domě, byla čím dál více ubíjející.

Navzájem jsme se vzdalovali

Jednoho dne jsem manželovi opatrně naznačila, že by měl zvolnit, že vše máme a že by si měl více užít rodiny. To jsem si ale vyslechla! Přece nebude opouštět to, co celý život budoval, že nemůže přenechat svou práci někomu jinému.

Svým způsobem jsem ho chápala a věděla jsem, že všechen ten majetek a pohodlí jsme měli díky jeho usilovné práci. Jenže tím, jak jsme se nevídali, se mi najednou začal vzdalovat náš společný život.

Když Verunka odešla studovat do Prahy, uvědomila jsem si, že až vylétnou z hnízda i naši dva kluci, zůstanu v domě úplně sama.

Když odešel z domova i náš druhý syn, zůstala jsem doma jen s Honzíkem, který ale byl většinu času pryč a já si uvědomila, že takhle dál žít nechci. S manželem jsme se domluvili na rozchodu. Vše proběhlo bez větších emocí. Muž mi nechal dům, sám se odstěhoval do domu, který nám zůstal po rodičích.

Opět jsem se cítila milovaná

Na prahu čtyřicítky jsem začala nový život. Po půl roce jsem se seznámila s Mirkem. Pracoval jako vedoucí v jedné firmě. Byl to slušný muž, zabezpečený a díky podnikání neměl žádné starosti, takže se mohl věnovat i soukromému životu. Před tím byl už jednou ženatý, ale děti neměl.

Ty mé si ho oblíbily, protože byl hodný a laskavý. S Mirkem jsem znovu cítila, že jsem milovanou a opečovávanou ženou. Rozhodla jsem se znovu vdát. Na svatbě byly všechny mé děti, Vaška jsem sice pozvala, udržovali jsme korektní vztahy, ale nepřišel.

Vše se změnilo

S Mirkem jsem si užívala. Cestovali jsme, chodili do divadel, restaurací, dělali jsme si radosti. Když mi bylo padesát let, stala jsem se díky Verunce poprvé babičkou. Měla jsem pocit, že mě už nemůže štěstí více naplnit.

Jenže pak mi osud ukázal odvrácenou stranu života. Mirek jednoho dne přišel s tím, že je vážně nemocný.

Rakovina. Ta krutá diagnóza zničila mé konečně nalezené plnohodnotné štěstí. Z výletů za zážitky se staly cesty do nemocnic. Celá rodina stála při nás, dokonce i Vašek se zajímal o stav mého manžela. Nevídali jsme se často, ale občas přece. Čas rány zhojil.

Navždy mě opustil

Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Byla půlka května. Zazvonil telefon. Byl to lékař mého muže a oznámil mi, že Mirka museli náhle převézt do nemocnice. Bylo to vážné. „Raději přijeďte,“ řekl polohlasem.

Nechtěla jsem si to připustit, ale někde vzadu v mé hlavě jsem si tu větu přeložila jasně: „Přijeďte dřív, než zemře.“ Dorazila jsem do nemocnice a hned jsem běžela na jednotku intenzivní péče. Mirek měl zavřené oči. Promluvila jsem na něj.

Otevřel je, ale díval se na mě tak nepřítomně, že jsem měla pocit, že mě snad ani nepoznal.

Když jsem ho tam viděla, nemohla jsem snad ani uvěřit větě, kterou jsem mu řekla: „Vyspi se, bude ti líp, uvidíš zítra.“ Manžel ale zavrtěl hlavou. Poznal, že se jeho konec blíží. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy. Seděla jsem u něj.

Po půl hodině byl konec. Pokusy o záchranu manželova života byly neúspěšné.

Společně do lázní

Mně se zhroutil svět. Děti mi často říkaly, že se můj první muž pořád ptá, jak mi je. Samozřejmě že po odchodu Mirka se mi občas ozval, ale já jsem na dlouhé mluvení neměla náladu.

Když Vašek od dětí zjistil, že jsem na tom trochu lépe, zavolal mi, jestli bych s ním neodjela do lázní. Souhlasila jsem.

Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Přiznal se mi, že nemá žádnou ženu a že by vedle sebe chtěl někoho, aby nezestárl sám. Žádné obelhávání, že se do mě znovu zamiloval. Pořád mě měl rád, což já jeho také.

Nikdy jsme si neublížili a nebýt toho, že jsem se v našem vztahu cítila sama, zůstala bych s ním. Teď byla situace jiná.

Druhá šance

Z lázní jsme se vraceli v podstatě jako z druhých zásnub. Řekli jsme si, že se znovu vezmeme. Vašek slíbil, že v práci povolí. Znovu jsme pochopili, že si vzájemně vlastně chybíme.

A že si už v našem věku neumíme představit, že bychom spojili svůj život s někým jiným, novým.

Lenka R. (63), Trutnov